Včera jsme si volali s taťkou.
Některé rozhovory jsou jiné… ❤️
“Máš unavený hlas…Co tě trápí?” říká taťka.
Táta mě zná déle než já sama sebe.
Pozná i na dálku.
Některé rozhovory jsou jiné… ❤️
A tak povídám…
“Co bych dělal já? To máš stejné jako kdybych ti teď z ničeho nic položil telefon. Co by sis asi myslela?”
“Měla o tebe strach. Nerozuměla bych tomu. Volala bych ti zpátky…” odpovídám
“Tak teď sis odpověděla. Jestli někomu věříš, podporuješ ho, zajímáš se o něho a trápí tě jeho starosti - nenecháš ho v tom.
A život strašně rychle utíká, věř mi. Jednou by tě mohlo mrzet, že jsi ten pomyslný telefon položila nebo nezvedla. A vzpomínáš, co jsem ti řekl, když jsi převzala vyznamenání od pana prezidenta?”
“Jo, vzpomínám. Že máš ze mě velkou radost a že si musím uvědomit, že je to i závazek. Když uvidím třeba nepravost nebo slabší mě požádá o pomoc…”
Některé rozhovory jsou jiné… ❤️
A já ti DĚKUJI , tati, a oživila jsem ti vzpomínku, když ten život rychle utíká…
Mám tě ráda ❤️
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše milá slova a čas. ♥ Věrka