už to tu dlouho nebylo ...

Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne

Abych byla konkrétní. 

Po dobrání druhých antibiotik, jedu dnes ráno na odběr krve a je mi vážně mizerně. Celou tu situaci umocnilo zjištění, že stomický pytlík selhává. Prostě v tomto vedru selhává kde co, natož stomický pytlík, který si lepí stomici na bříško a ať si říká kdo chce co chce, je to lepidlo a kůže. Zpocená kůže ve vedru, logicky pytlík nedrží tak, jak by se předpokládalo. Takže držíte v jedné ruce povolený sáček s exkrementy a víte, že teď není čas na to, ptát se kdo je kdo. Okamžitě jednáte. Už jsme před poliklinikou a jen jedno jediné volné parkovací místo. Místo pro tělesně postižené. Tělesně postižená hmatatelně jsem, ale vlastně i nejsem. Je to stejné, jako by vám žena v 9. měsíci těhotenství řekla, že je tak trochu asi těhotná. Buď je a nebo není. Bez jakýchkoli řečí a omáček kolem.

Již dva roky papírově sice invalidní nejsem, resp. nemám průkaz ZTP, (mj. od doby, co jsem řekla názor nahlas a veřejně) ač mám po náročné onkologické léčbě, po amputaci rekta a vývod bokem do konce života. Dva roky usiluji o změnu ve věci získání průkazu ZTP, aby někdo pochopil a zamyslel se.

Zpět k dnešní situaci. Zastavili jsme na nejbližším možném místě. Já nakrčená, jako v křeči, v bílých šatech, hledám jediné, toaletu. Je vám jedno úplně jakou. Dámskou, pánskou, invalidní nebo pro ufony. Teď a hned. Nalezeno, ze srdce mi padá kámen jako hrom. V autě vozím vždy náhradní oblečení. Převléknu se, dám kalamitu do pořádku. Mířím na odběr krve, kde v šíleném vzduchu sedí asi 20 spících lidí, počítám tak na hodinu. Zařizuji rentgen dutin, výtěr krku, pohovor se zubařkou další pohovor s praktickou lékařkou. Pořád kontroluji stomický pytlík, který si po dvou antibiotikách a v šíleném vedru prostě dělá, co chce. Přicházím s mým mužem k autu a za stěračem lísteček. Policejní pozdrav. Chytám se za hlavu i za pytlík, myšleno stomický pytlík. Prochází kolemjdoucí, který mě upozorňuje na to, že mám velké štěstí, že nejsme odtaženi. Sděluji situaci a kolemjdoucí nechápe. „Jako to, že vy po rakovině s vývodem bokem nemáte průkaz ZTP? To si ze mě děláte prd… pardón.“ Odpovídá kolemjdoucí. „Vždyť to mám i já na hejblá záda . Občas mě chytne houser, jsem pokrývač. Tý vole, to by jako člověku po rakovině, co má vývodem bokem, odtáhli auto?!? A před poliklinikou?!? Tak to už je vážně síla! Kde to žijeme?“ Nevěřícně kýve hlavou ze strany na stranu kolemjdoucí.

Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne.

Ne nad zprávou za stěračem, ale nad „systémem“. Chcete-li nad státem. Nad „králem Jelimánem“. Za nehorázné chování, které řve do nebe. Za to, že není pomáháno těm, jež je zapotřebí. Já nepožaduji žádné dávky typu mobilita, která se váže k průkazu ZTP. Já potřebuji pomoc, když mám dlaně plné exkrementů. Nota bene jsem žena ve středních letech, dnes dokonce jsem byla v bílých šatech a vzadu v autě sedí dcerka, která sotva počítá velkou násobilku. Ale už nyní si umí dobře spočítat, co je správně a co je špatně. A tady je něco hodně, hodně moc špatně!

Proto vám slibuji, že budu nadále usilovat za změny, které se týkají nejen LPK, ale i průkazu ZTP pro stomiky. Pro lidi, kteří se po takových to zkušenostech většinou uzavřou a batolí se doma na zahrádce. Jenže já život vybojovala, abych žila, nikoliv přežívala. Můj boj o život nebyl vůbec lehký, který boj o život je? Proto si vážím každého dne, dobrého gesta a vlídného slova. Přála bych tuto situaci prožít s „králem Jelimánem“, který rozhoduje a vůbec nechápe. Koukal by, myslím, že hodně. Jsou na světě státy, kde se vše dělá pro lidi. A jsou státy, kde se dělá vše tak, aby to nešlo.

Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne. 

Věrka