… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

neděle 23. července 2017

Setkání za kopcem ...



Díky blogu jsem získala mnoho přátel. Díky blogu jsem se lépe a snadněji vracela do života. Díky blogu fotím …a také píši knihy s duší.Díky blogu je můj život obohacenější.





Díky blogu jsem se setkala osobně s nejednou z vás. Nikdy nezapomenu na Renatku z blogu Lezarts, ne její otevřenou náruč a srdce. Na večerní povídání při západu slunce, na její zahradu, která bere dech a na její nejbližší.





Díky blogu jsem potkala na Sv.Hubertské slavnosti Ilonku z blogu Oranžerka. Poté jsme se ještě několikrát setkali a já od ní dostala kvásek jménem Kváša. Nezapomenu na jejího synka s tak nádhernýma očima a jeho náruč. To jsou ty chvíle, co stojí za to. Za přátelství.






Setkala jsem se s úžasnými ženami i neblogerkami, díky tomuto blogu. S Janičkou R. zdravotní sestřičkou, která mi vyběhla naproti z ordinace.

Nikdy nezapomenu na Hanku z blogu Šťastné dny, kdy mi po operaci do nemocnice přinesla ten nejlepší mošt na světě, od jejího tatínka. V mém mobilu je nespočet telefonních čísel vás, úžasných lidiček z mého blogu. A když si zavoláme, je to pro mne vždy sváteční chvíle. 

Také věřím na setkání s vámi v našem „Nebi“ , kde plánuji setkání.
(když vše dobře půjde)




Zrovna tak úžasnou chvíli prožívám, když čtu vaše komentáře.
 Je to pro mne radost, velká radost. Nebo když na mne ve schránce vykoukne dopis, pohlednice od jedné z vás. Mnohdy i dáreček. Mám na ně speciální truhlu. Jsou  v  ní všechny vaše dárky i dopisy. Když pocítím splín, ráda je čtu a prohlížím. Moc pro mne znamenají. Přinesou mi dobrou náladu, radost, potěšení ....
A já většinou vezmu do rukou knihu či kalendář. Napíši věnování a pošlu ji nazpět, jako poděkování.




To jsem udělala i před pár dny, když jsem poznala blogerku, co bydlí kousek od nás, za kopcem. Do jejich rukou jsem moc ráda vložila mé díla.  

Skvělé fotografce Lucce z blogu NESTO, která bydlí za kopcem a vytvořila tyto fotografie. Moc rádi jsme ji poznali i její slečnu Emu. Myslím, že naše Carolinka také ji.





A než přinesu zprávu, na kterou všichni čekáte a kterou, jak jsem již minule předeslala, moc ráda vám dnes přináším tento příspěvek o přátelství.
On s tím následujícím i hodně souvisí.





Krásné dny všem

Věrka s rodinou



středa 19. července 2017

Inventura dokončena ...




Určitě to znáte, čas od času přijde stav, kdy chceme být sami. Kdy chceme mlčet … jen tak být.




Po tom, co jsem za poslední čas prožila, nebylo pro mne jiného zbytí.
Brouzdání vysokou travou, lesními stezkami. Pozorování zapadajícího slunce.  Naslouchání přírodě. Ve větru jsem dýchala a vnímala tu krásu...  Nejen chvíli TEĎ … ale česala si myšlenky z minulosti a třídila je. Přemýšlela jsem o postupech do budoucna.




Takže, inventura dokončena.





Musela jsem vyhledat i odbornou lékařskou pomoc, abych konečně mohla usnout a vyspat se. Abych zastavila potok slz a beznaděj a bezmoc.




Má vnitřní inventura mi dala hodně. Opět jsem to já, holka, co se nevzdává.
Snažím se překovat to zlé v to dobré.

 Jak minule jedna z vás mi připomněla slova Johna Lennona:
Make lovenot war
Neválči, miluj.

A já dodávám … nebojuji, argumentuji





Jakým způsobem? Ten vám ze srdce ráda prozradím velmi, velmi brzy. Myslím, že již příští týden ...

Často jsem si v životě říkala, že není důležitý cíl, ale cesta k němu. Nyní se mi to opět potvrzuje.
 Moc jste mi svými emaily a komentáři pomohli. Děkuji vám.
 Dlužila bych vám odpověď, jak věci plynou.

A já věřím, že plynou tím správným směrem. Prostě věřím …




Věrka




pátek 14. července 2017

K svátku ...



Každý den má někdo svátek,

ať je neděle či pátek.

Dnes je Carolinko jen tvůj den,

patří Tobě jen a jen…




Mohli bychom Ti psát a přát moře zdraví, štěstí, lásky a radosti ze života. Také Ti to s tatínkem přejeme, ale já chci v tuto chvíli a teď říci ještě něco mnohem více.

Tu nejhezčí větu na světě

„Máme Tě rádi…Kačko naše“


Jsi úžasná bytost, která má křídla, co nejsou vidět.
Vždy jsi mi byla nablízku a pořád tomu tak je. Držíme se za ruce, jsme si oporou a podporou. Jsi naše já , které je mnohem lepší  a úžasnější , než my dva dohromady. Jsi naše jiskra naděje, světlo, když přijdou temné chvíle. Jsi poslem dobrých zpráv. Jsi dotek dvou srdcí, které září láskou.
Učíš nás býti lepšími ... každý den ...




Děkuji Ti


maminka


středa 12. července 2017

Lékárna pro duši ...



Je na každé mezi, louce, poli a v lese.


Cesta mého dětství


 Po dlouhých dnech strádání a užívání medikamentů, jsem vzala na krk foťák, ruku Carolinky a mého muže a vyrazila do té nejkrásnější lékárny na světě.

Do polí, luk a hájů.



kuk ... na schovku ...

pozorovat hmyzáky mě baví

Tento blog se snažím, aby byl blogem  klidu a pohody.

To, že někdy se zatáhnou mračna a vítr se žene neskutečnou rychlostí … nebe křižují blesky a bouře  bere vše, co ji přijde do cesty, to je ŽIVOT.

I o tom je tento blog.


Heřmánek v poli obilí je moje srdeční vzpomínka na dětství

dotkni se té krásy

Neboť je také místem života a ten není jen procházkou růžovým sadem.
A tím, že o tom všem dobrém i zlém píši a sděluji světu, to činí z nás komunitu přátel. Místo, kam se i přes nezdary osudu vracíme, čteme a sdílíme. A já věřím, že i na sebe těšíme…




Tak, jako jsem se těšila na noc, kdy ji prospím celou, bez probuzení.
Tak, jako jsem se těšila na den, kdy se mi zasteskne po spoušti fotoaparátu.
Tak, jako jsem se těšila na vaše komentáře pod příspěvkem, který mě bude bavit psát.
Tak, jako jsem se těšila na chvíli, kdy zub času odnese mé slzy….kdy přestanu pociťovat křivdu, bezmoc, beznaděj.



...když se komáři tetelí v západu slunce ...




Vrátila jsem zpět ke kořenům. K myšlenkám na moji babičku. Ke vzpomínkám na dětství. K procházce podvečerní přírodou. Ke spoušti fotoaparátu. Třídím si myšlenky. Inventura je téměř dokončena.




osamocená

A co gravitace ? :-) Broučku červený ...


Když jsem se proplétala stébly trávy a obilí, snažila se cítit jenom to. Jenom tu chvíli TEĎ.

Kousek z ní vám posílám


Bílá chrpa ... albínka v poli

Čekala na mě ... pro radost moji i vaší ...

podvečerní poezie mezi bodláky




Přeji všem pohodové dny

Věrka



čtvrtek 6. července 2017

Vám všem ...



vyslovuji své velké DÍKY …




Vždy se mi vyplatilo říkat věci na rovinu a nahlas. 
Minulý příspěvek je tomu důkazem. Tento příspěvek jsem vložila i na facebook

 Cítila jsem to tak, že to mám udělat.

 To, že tento článek shlédlo jenom za víkend 6000 lidí, je až alarmující. Nikdy jsem nebyla odborník přes statistiky, grafy, tabulky… To oč tu běží, se dotýká víc než čísel.
Dotýká se spousty lidí, zdraví a životů. Téměř se mi ucpala emailová schránka. Zprávami, dotazy, radami, odkazy i prosbami.

Ze srdce děkuji za všechny, vám všem.

 



Opět na rovinu vám řeknu, že mě tato situace vzala energie na spousty měsíců dopředu. Přinesla velké množství slz, trápení, bezesných nocí.
Hodně mě to semlelo, že jsem se musela uchýlit k medikamentům na uklidnění.
 Tomu, čemu jsem se tak dlouho snažila vyhnout.




Na druhou stranu musím také konstatovat a velmi ráda, že vaše slova, emaily, komentáře, mě dodaly spousty odvahy a odhodlání. 
To co přinesou dny příští, vám určitě v budoucím příspěvku sdělím.

Odvolám se, nevzdávám se !




Tak, jak píši v knize Velká máma, v jedné básničce…zvedám se opět z prachu, jako Phoenix. Uvědomila jsem si hodně věcí. To, že jsem zažila ponížení, křivdu, neprávo a bezmoc … má hluboký důvod. Pro dny budoucí … A myslím, že nejen pro mě…




Vždy jsem říkala, že věci k nám přicházejí dle plánu a v pravou chvíli.

Stále tomu věřím.




Myslím si o sobě, že jsem člověk, který i nezdary přijímá s jistou dávkou pokory. Ale jsem také člověk, který když je sražen na kolena, chvíli klečí. Nabírá síly a odhodlání. Pro co? Pro dny příští … Nemám problém hovořit s kýmkoliv a kdekoliv.

Stojí mě to neskutečné energie a věřte mi, že si ji po nemoci hodně vážím, šetřím a moc ráda investuji do smysluplné činnosti.  Ale neumím před neprávem zmačkat čepici, prostě neumím.




A byli jste to opět vy, moji drazí čtenářky, které jste mi kus té energie dodaly.

DĚKUJI !




A v neposlední řadě mi udělala radost velká maličkost.
Carolinka ve své dlaničce mačkala dvacetikorunu a touhu mi udělat radost.
Byla nakupovat a přinesla mi cosi v obyčejném papíru.
Když jsem překvapení rozbalovala, řekla mi:

„To je mami pro radost, abys byla šťastná a nikdo Tě už netrápil. To je víla Sedmikráska. Má sedm krás, jako ty…“




A já si v tu chvíli vzpomněla na větu, kterou mi napsala jedna blogerka:

„I sedmikráska dokáže prorůst přes asfalt. Když najde štěrbinu a má vůli.
Velkou a silnou vůli…“




vaše Věrka