Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

čtvrtek 20. června 2019

Pozdě v noci ...



Pozdě v noci jsme dnes přijeli z natáčení MEDx Talks z divadla Pod Palmovkou z Prahy.
 Mezi úžasné hosty, inspirativní lidé, posadila ruka osudu i moji maličkost. 
Na toto natáčení jsme dostala úkol, pohledat fotky z dětství...,
Hodně jsem vzpomínala a bylo mi tak nějak fajn.





Minulý týden mi vypověděly službu hlasivky vlivem klimatizace v autě.
 Nyní vypověděla službu klimatizace v autě, takže jsem na natáčení přijela s hodně blbým hlasem, s malou dávkou energie, mokrá, jako myš. 
Před jakýmkoliv vystoupením se snažím zkoncentrovat síly. 
Neříkám si scénáře v hlavě, nevymýšlím povídání, 
prostě se jen snažím najít rovnováhu v sobě. Klid a harmonii.
 A protože v mém životě je tolik aktivit, už se někdy ztrácím, o čem mám povídat…
Kde začít, kde skončit, na co nezapomenout…




Pro mě je nejdůležitější, abych se ve svých myšlenkách neutopila a hlavně, 
abych lidem dala alespoň kousek sebe. 
Kousek hezké chvíle, kousek zamyšlení a pořádný kus radosti z obyčejného dne.



Protože „ každý den je dar…“

Děkuji celému úžasnému týmu MEDxTalks. 
Děkuji za úžasnou možnost poznat další zajímavé osobnosti, navázat osobní kontakt, který je vždy nadevše. 
A tak i když hlasivky byly tak trochu mimo,
 byl to nádherný podvečer, o který se s vámi velmi ráda brzy podělím.

Věrka




sobota 15. června 2019

taková jiná vernisáž ...



Vernisáž výstavy "každý den je dar"
konaná v galerii Městského divadla v Mladé Boleslavi
dne 14.6.2019
(do 28.6.2019)

byla taková jiná ...



Vnímala jsem ji, jako srdeční, milou, přátelskou.
V komorním duchu a s neskutečnou dávkou empatie.

Vnímala jsem ji, jako setkání s lidmi, které znám léta.
Jako blogerské setkání.
Holky děkuji vám všem.

Za vaše milé dárečky, za váš čas,
 za naše setkání.




Děkuji za tolik pozorností, které jste mi věnovaly.


Martě za domácí třešňové marmelády. 
Za čas, který vkládá současně se mnou do projektu
"Sad nadějí".




Inko, Tobě za tolik ručních dárků,
 které udělaly radost nejen mě.

Děkuji za květiny, za Tvá slova, za Tvoji energii.

Vážím si jí, vážím si Tebe.





Děkuji za všechna srdce od vás.
Navždy mi budou připomínat
tak trochu jinou vernisáž.





Álo, děkuji za všechny pozornosti. 
Za Tvé vřelé objetí, stisk rukou, pohled očí.
Jsi báječný člověk a bylo mi ctí se s Tebou sejít mimo pole virtuální.





 Ač jsem se ráno vzbudila s bolestí a  knedlíkem v krku, 
ač jsem dostala ihned antibiotika,
i přes překážky to bylo pro mě nádherné setkání.

Děkuji za něj.








V neposlední řadě děkuji panu moderátorovi Jiřímu Pešinovi,
 který opět svoji přirozeností a šarmem byl jedinečný.




Věrka


pondělí 10. června 2019

Na náhody moc nevěřím ...



všechno se děje tak, jak má…




Cesta osudu mě přivedla k poli, které je poseto vlčími máky.

Ten, kdo čte delší čas tento blog,  ví, 

jak mám moc ráda toto divoké kvítí.

Možná pro stejný způsob života.

Snažím se dělat radost a sít krásu tam, kde by ji druhý nečekal…

Mám ráda stejně, jako vlčí mák, 

svobodu a přirozenost.




A když člověk občas nechá věci plynout,

nechá událostem volný průchod a spád,

 pak se teprve dějí věci.

Ten pocit jsem měla dnes i já. 




Když jsem za vsí nafotila můj objev roku,

pole plné vlčích máků,

zastavila jsem na návsi, nafotit louku plnou kopretin.





Jo, přesně tak, uprostřed návsi je možné spatřit krásu všech krás…

Část neosekané louky, moře kopretin.

Za tento nápad bych udělila paní starostce mega metál.





Skutečně něco nevídaného, nádherného, zapadající do rázu krajiny.

Kousek od loučky stojí stará pumpa.

Fotila jsem tu něžnost ze všech stran,

když v tom na mě mává milá dáma.





Mávám také.

„Vy tam vypadáte jako víla“. 

(Mám na sobě dlouhou bílou sukni)

Slovo dalo slovo.

Paní starostka mě zve na slovíčko a na kávu.

Jo, náhody nejsou… nebo spíš na ně nevěřím ...




Hovoříme a nápad střídá myšlenku

a myšlenka jeden nápad za druhým…




Když si povídáme o mých výstavách, Sadu nadějí a mé touze,

mít vernisáž v čase Vánoc někde v kostele…

Přichází slovo paní starostky:

„Nu a proč ne?

To uděláme… Tady a spojíme to s nádherným koncertem…“





Když se dozvídám termín, který je těsně před mými narozeninami,

vnímám to jako dárek od života.

Předně od úžasné dámy, paní starostky.

Přej a bude Ti přáno.

Dej a bude Ti dáno…




A kdy jindy, než v čase adventním…

A kde jinde, než právě v kostele…

Můžeme sdělit mé motto

„každý den je dar“

Pro NADĚJI, kterou konám.




Děkuji




Věrka




čtvrtek 6. června 2019

Však už znáte ...



že má srdcovka jsou vlčí máky.





Letos to vypadalo, že je ani nestihnu.

Zajedno jich bylo pomálu tam, kde je vždy fotím. 

Na některých místech úplně zmizely.

Jo pesticidy v olejkových polích dělají své …






Naštěstí jsem objevila pole jiná. 

Je to stejné , jako se vším v životě...

Jako, když se vám jedny dveře zavřou, otevřou se jinde jiné...




Období vlčích máků už pravidelně fotím s Carolinky kamarádkou Natálkou.

A já si uvědomuji, i díky vlčím mákům, jak ten život letí...

Jsme tu na tom světě, jako na procházce mezi vlčími máky.




Těšme se z té krásy.

Z té křehké nádhery, kterou v momentě, když utrhneme, uvadá.

Nejkrásnější je, ji prostě jen tak prožívat a žít.

Nevlastnit, neničit.






Rudé krásky v širém poli,
 kde čas netiká a stojí...
Ukazují krásu světu,
pro tu jedinou větu...
že "každý den je dar"

Naklání k sobě tiše květ,
aby viděl tenhle svět...
že barvy stále ještě má,
že krása světa neuvadá.

Věra Fina






Při západu slunce, když jsem uklidila do mošny foťák a vracely jsme se domů, 

došlo mi tolik souvislostí. 

Příběh knihy Máma.





Už ji u mě neseženete, ta kniha se rozletěla  do světa. 

A úplně „náhodou“ jsem před časem objevila jednu na bazaru. 

To víte, že jsem si o ní hned napsala. Koupila jsem si svoji knihu. 

Zvláštní pocit, ale hezký pocit. 




A najednou přilétl ke mně email od jedné milé blogerky, že velmi prosí, 

zda by se u mě nenašla jedna, jediná, zapomenutá kniha Máma. 

Pro její maminku, která bude mít výročí a touží po ní.

Dnes ke mně přišla kniha Máma, s věnováním, které jsem kdysi psala.

Bude to první kniha, která bude mít věnování dvě…






Protože co je víc než udělat radost…

Tak jsem při cestě kolem pole vlčích máků si opět uvědomila, 

jak všechno je tak, jak má být …







  Také mám pro vás pozvánku.

Úvodní slovo vernisáže pronese pan MUDr. Jiří Pešina.

Možná si na něj vzpomenete z dávného pořadu Áčko, které moderoval.

Těšíme se na vás



Věrka



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...