Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

středa 1. července 2020

letní inspirace ...




I letos spatří světlo světa charitativní 

Kouzelný kalendář / Magic Calendar 2021

A bude doslova vonět...




Inspiraci mi přineslo samotné léto.

Budiž velebeno a pochváleno.

Otvírám mu okna dokořán...







V těchto dnech míchám barvy 

a nechávám múzu usedat u mě na ramenu.


Našeptává mi krásně... samé jednoduchosti...




Pár slov o kalendáři naleznete  ZDE

Pokud by jste chtěli podpořit tuto činnost, 

budu velmi potěšena.

Nebo mi dotazy napište na 

onko.jeliman@email.cz 




Mějte krásné léto, plné inspirace, vůní a zážitků...

Věrka

pondělí 29. června 2020

některé dny ...



jsou prostě těžší.

Zná to úplně každý / každá z nás.
Některá drama jsou obrovská , jiná titěrná.

Všechny zanechávají v srdci stopu.




Věřím, že si vzpomenete na příspěvek, kdy naše Kačka malovala hrnečky
 a já ji tenkrát chtěla naučit hodnotě práce a výdělku.

Byla malá. Vyslovila přání, že za vydělané korunky si přeje ptáčka.



Přání bylo splněno. Maličký zelený ptáček dostal jméno Charlie.
Miláček celé rodiny. 





V den, kdy jsme jeli pro vysvědčení, mě vzbudil můj muž se slovy,
 s Charlim to je špatné.
Jeho pohled očí mi sdělil úplně vše.

Jsme dospělí lidé, seděli jsme nad tím maličkým zeleným ptáčkem a plakali. 



Podívala jsem se na hodiny a věděla, že mě čeká nejtěžší chvíle.

Vzbudit Kačku a sdělit...



Sedla jsem si na okraj postele, pohladila Kačku ... 

Stejná situace, jako před 15 lety, když jsem budila Jáju 
a sdělila mu, že jeho ptáček odletěl do nebe...



Pršelo z nebe i z očí...
Odjeli jsme všichni pro vysvědčení, které bylo nádherné. 
Přesto...ten den nikdo z nás nezapomene.




Možná jednou, někdy si tato slova přečtou i mé dospělé děti, 
kteří nereagují na žádné mé zprávy.

Možná si vzpomenou na jednu maličkou radost, 
která nesla jméno Charlie...
Jak zpíval do rytmu a nejraději na Queeny.


Jak svým zpěvem vítal každého, kdo k nám vešel. 



Ze školy jsme se stavili u mých rodičů. 
Carolinka nechtěla oběd. 
Měla v sobě stále bolest. 
Mé mámě, babičce, se to nelíbilo, že nechce jíst,
a že jsem k dceři tak tolerantní a citlivá ... 
Snažila jsem se mnohé vysvětlit. Naivně a marně.
 Vše skončilo nepříjemnou konverzací.

Já pochopila, že někteří lidé se prostě nemění. 
Ty indicie ke mně přicházely už pěkně dlouho.

Je možné obrousit hrany, nelze však změnit tvar.




Druhý den jsem si sedla do letní louky, 
dívala se jen tak kolem... a přála si ...


Uprostřed slz, myšlenek a přání mi nad hlavou prolétli dva holubi. 
Letěli hodně nízko...a já v ten moment věděla své...






čtvrtek 25. června 2020

vysvědčení ...



Před pár dny jsem napsala článek na sociální sítě a webové stránky Jelimána

 o létu, koupání a stomii.





Tento článek sdílela na soc. síti facebooku paní Blanka, zdravotnice,

 která ke sdílenému napsala následující. 

Pro mne to znamená něco, jako vysvědčení.  




Cituji: 


"Tenhle článek sdílím ráda. Já totiž tuhle skvělou ženskou moc obdivuji.
Je mladá, krásná. A má vyvedenou trvalou stomii.
A nejen že to nevzdala, nevzdychá a neutápí se v žalu. 
Ale o všem píše, dodává ostatním informace, dává lidem odvahu, 
sílu a hodně  lásky. ❤️ Její Jelimán pomohl už tolika lidem. 

Děkuji."






Vysvědčení můžeme mít i my dospělí. 

Pro nás už to není o známkách, ale o slovech.

Slova, která nám sdělí, že jdeme správnou cestou, 

i když jsou dny, kdy pochybujeme.

Určitě to znáte.





Myslím, že jsme stále v duši dětmi a pochvala je důležitá v každém věku.




Vysvědčení, to školní, je tu. Jedni se těší, druzí mají obavy...
Mnohdy musíme ujít pořádný kus cesty, abychom pochopili,
že svět se netočí jen kolem vysvědčení.
Svět se točí kolem vnímání jeden druhého, kolem poznání, naslouchání.
Touhy vědět a znát.
Jak zbytečné mohou být všechny ty strachy...
které si pak od útlého věku strkáme po kapsách
a proměňujeme postupně ve skutečné stresy.
A ty pak v bolesti, rány a kdoví co ještě...


Když se ohlédnu za společně prožitým časem s naší domoškolačkou ...

Naučili jsme se vzájemně něco, co neobsahují učebnice.







Touhy po poznání.

 Najít si informace vždy, když je zapotřebí. 

A učit se rádi. 

Vzdělávat se třeba v neděli dopoledne nebo v lese na špacíru. 

Nemít limity a stanovy a metodiky  …

Přicházet a objevovat mnohé úplně sám…

Vzájemně si naslouchat, respektovat a být pozorovatelem.

Mít svůj vlastní názor a přiznat i své chyby.




Zjišťovat, že to celé nám přináší nejen poznání, ale i radost.

A já, coby člověk na cestě za poznáním a vzděláním své dcery,

 jsem se naučila, jak vidět svět stále hravě a optikou dětí. 

Hledat názorné ukázky a články, co obohacují. 

Básničky, které se nemusíme šprtat, ale které nás baví.

 Ba co víc, které vytvoříme sami.

Pro hezký pocit …





A třeba jednou, za mnoho a mnoho let…

až vír osudu odvane mnohé a mnohé zase přivane…

třeba jednou ta malá domoškolačka bude 

s vráskami na rukou vyprávět svým vnoučatům, 

že kdysi dávno se učila doma. 

S mámou a moc ráda…




pátek 19. června 2020

Je-li přání otcem myšlenky, pak ..



Už je to nějaký pátek, kdy jsem se rozhodla usilovat
o legislativní změny na poli sociálním pro hendikepované spoluobčany.
Mnozí z nich si prošli peklem jménem rakovina,
stejně jako já.
A když si člověk nazuje boty jménem skutečnost,
a jde v nich dlouhý kus cesty, tak ví ...
Přichází poznání.



Tenkrát, mezi studováním vyhlášek a zákonů a rozhovory s novináři, 
 jsem pro odpočinutí mysli namalovala obraz.

Kvítí v letní louce.


Vložila jsem ho na soc. sítě. 
Tenkrát mi jedna kamarádka napsala, 
že bych měla víc malovat a vytvořit výstavu 
nejlépe v Poslanecké sněmovně. 
A tak jsem začala pomalu malovat ...



Výstav s názvem "každý den je dar" 
jsem vloni na podporu projektu Sad nadějí pro onkologické pacienty, 
uskutečnila napříč Českou republikou vážně hodně. 
A čím víc jich bylo, tím byly krásnější a početnější.

Když jsem před nedávnem obdržela informaci o mé nominaci 
na Cenu Olgy Havlové, zamyslela jsem se a zeptala se sama sebe:

"Proč nominace či ceny jen přijímat, když je mohu udělovat? 
Komu? Hrdinům, kteří si to vážně moc zaslouží.
Lidem, kterým jsem mohla na jejich nelehké onkologické cestě
 být alespoň chvíli oporou a pomyslným stéblem..."




Uskutečníme vernisáž výstavy "každý den je dar",
 kde bych ráda těmto lidem stiskla ruce,
 podívala se do očí a poděkovala za jejich sílu.


Předala jim Cenu Naděje. 
A věřte mi, že bych moc ráda tak v budoucnu konala v samotném Sadu nadějí.



Již několikrát mě podpořil v mých počinech poslanec Pavel Bělobrádek.
I nyní je tomu tak a já mu tímto upřímně děkuji. 
Za podporu a záštitu výstavě "každý den je dar" 
pro onkologické pacienty a pacienty v remisi. 

Myslím, že právě nyní mohu říci, je-li přání otcem myšlenky,
 a to přání je vroucí, pak na dosah ruky je i skutečnost.

Skutečnost, že tato výstava bude realizována právě
 v atriu Poslanecké sněmovny dne 16.11.2020 
a vystavované obrazy nebudou jen mé. 
Budou onkologických pacientů a to dospělých i dětských.

Pro radost ze života, protože 

"každý den je dar".






pondělí 15. června 2020

To jsou ty chvíle ...



které jsou nad všechny ceny světa…




Dole u dveří zvoní pošťák.

Nese balík, který vůbec nečekám.

Vyndávám z něho nekonečně dlouhou 

a krásnou deku šitou ze samých kousíčků.




A naspod dopis rukou psaný.



Čtu a uprostřed řádků začínám vidět zakaleně. 

Na dopis rukou psaný dopadla slza plná dojetí.


Dopis píše žena, máma a sestra v jedné osobě. 

Na podzim ji onemocněla rakovinou sestra. 

Za měsíc na to i její starší dcera. 

Náročné období, které se blíží k šťastnému cíli. 

Čtu v dopise, jak jedna Věrka, která kdysi bojovala také s rakovinou, 

byla v těch náročných dnech pro její dceru a sestru velkou inspirací.

 „Ona to dokázala…tak my musíme také…“




Čtu dál v dopise, jak v době nedávné šily tyto úžasné bojovnice roušky. 

Zbytky nevyhodily. 

Rozhodly se z těch kousíčků, jako ze střípků nadějí,

 ušit Věrce, bojovnici ve společné nemoci deku.


Aby ji mohly takto na dálku poděkovat a pohladit. 

Aby ji prostřednictvím deky mohli obejmout.



A tak posílají dárek od srdce k srdci.

Setřela jsem slzy dojetí a píši psaní.

Psaní od srdce k srdci, kde dvěma bojovnicím 

ve stejné nemoci, chci předat osobně Cenu Naděje.

Cenu, která má v sobě to nejvíc – návrat do života.

Pro ženu, která je mámou a sestrou a autorkou dopisu, 

mám navždy ve svém srdci kousek místa.

 Stejný kousek, jako má deka plná nadějí.



Děkuji 


pátek 12. června 2020

Má smysl věřit v zázraky …



Původně jsem vám chtěla napsat o hlavním hrdinovi Povídáčkovi
 z knihy „Moje knížka“, 
kterou jsem napsala pro všechny generace. 
O kouzlu, které učí skřítek Povídáček 
a které funguje nejen v pohádce, ale i v životě.

„Když otevřeš srdce, přichází zázrak…“





Chtěla jsem napsat o tom, 
jak mi jednoho jarního rána cinkla  v mobilu zpráva.
Kamarád, herec a ohromný srdcař z Městského divadla v Mladé  Boleslavi Martin Hrubý,
 mi poslal v časech zvaných „korodny“ 
namluvenou knihu Miroslava Horníčka.
A já mu ještě rozespalá odepsala, 
zda by nechtěl namluvit i Moji knížku.


„Jo, chtěl. A rád.“ Kostky byly vrženy …




K mluvenému slovu se přidal další srdcař Václav Kořínek.
Úžasný hudebník, který své nástroje vyrábí
 a k Povídáčkovi vytvořil kouzelnou hudbu.


Uslyšíte v příběhu například zvuk tmy a noci, 
sovy, dopadajícího prachu v pološeru půdy 
anebo slunečních paprsků.
To už se zmiňované kolečko krásně točilo,
 když vstoupil do příběhu další srdcař – zvukař Jan Kubín.
Celou tuto RADOST všichni tvořili bez nároku na honorář.
S ohromným nasazením a radostí.

 



Nezištně jsme roztočili štěstí,
 které nám dává nádherný pocit.
 Mým přáním je, aby též  i vám…
Stejný pocit, jaký jsme měli kdysi dávno, jako malé děti.
 Když jsme si tenkrát úplně obyčejně hráli - jen tak.  
Bez starostí, spěchu a s radostí.
A tak udělejme si malou chvíli, 
zastavme se a zaposlouchejme se 
do zvonkohry štěstí, 
kterou jsme jen tak ztvárnili.
Vytvořila ji pro vás parta nadšenců, 
které tímto ze srdce děkuji.

To zásadní, co bych vám chtěla říci –
 má smysl věřit v zázraky.
A pokud by vás naše dobroskutky bavily … 
vytvoříme další čtení z kouzelné knihy plné zázraků.


PS: Herce Martina Hrubého můžete vidět v premiéře komedie Joea DiPietra – „FAMÍLIE“  12.června 2020 od 19.00 hodin v Městském  Divadle v Mladé Boleslavi.




 Příjemný poslech přeji vaši srdcaři    
 

Úvodem  ZDE
Předmluva ZDE
Kapitola 1. "Na půdě"   ZDE
Kapitola 13. "Noc"   ZDE


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...