Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

čtvrtek 2. dubna 2020

A možná je to ráj...




Jsou místa, kde se cítíte, 

jako v ráji.

A možná to je ráj ...



... když jablíčka nepadají daleko od stromu ...




Pak k těmto záběrům není třeba slov. 



 ... tady člověk zapomene úplně na vše ...

... a taky si uvědomí to nejdůležitější ...


...a o tomhle je život ...



... mňam... ještě bych si prosila ...

.... prostě jaro, co doslova lupe vzduchem ....

... a jsou všude s ní ...


... kvítka v trávě, co nelze přehlédnout ...



... když focení nás baví ...

... cestička oveček ...

... jó tvrdý chleba, to oni túze rády ...


... tady duše nabírá sil ...

... fotím nejraději život v pohybu ...



Snad jen, že fotky z ráje najdete 

i v mé poslední knize


Najít ráj, je totiž štěstí...


...a mnohdy cesta je cíl ...


Věrka

neděle 29. března 2020

Tak přeci!



Tak přeci jsem nakonec letos viděla podléšky.


Jsem za to nesmírně vděčná.




S moji polovičkou jsme jeli na místo mého dětství.

K mezníku na kraji lesa…


Děkuji za tu chvíli.






Je až podivné, že až nyní po tolika letech,


povšimla jsem si vytesaného letopočtu v onom mezníku.




Vůbec mi přijde, že tato doba a čas,

 dává a nabízí mnohé k povšimnutí.

Zastavení vždy přináší poznání.





Funguje jako lupa.

Zvětší to, co v nás už je.


A všechno TO, je na nás, jak přijmeme, změníme, posuneme …




Proto jsem se rozhodla opět pro pozitivní směr a cestu.

Negací je kolem tolik…


Ale víte, že i těch pozitivních věcí je také hodně?





Třeba podléšky, které jsou už v odkvětu.

Dřív by mě mrzelo, že jsem nestihla si je vyfotit v plné kráse.

Nyní jsem přešťastná, že jsem se mohla dotknout krásy odkvétající…

Stát tam a být…







A v ten moment prolétl kolem mne motýl, 

možná posel pozitivní myšlenky.

Na každý pád vím, přesně o čem jsem v tu chvíli přemýšlela…




Že budu méně poslouchat negativní zprávy.

Pustím k sobě  informace,

 které mne poučí, nikoliv poničí.

Pustím k sobě více světla, méně temna.

Pustím k sobě více ticha a hudby,

méně monotónních slov a depresivních zvuků.





Budu nadále zodpovědná, budu doma.

Když to jen bude možné, budu se snažit najít cestu 

do přírody, do samoty a krásy.

Pro radost svoji a skrze fotek i pro vaši.





Budu jej přijímat s vděkem, pokorou a láskou.

Strach je 5 písmen…vzpomínáte?

Píši o tom v pohádkové knize…Moje knížka.

Vždyť Povídáčka jsem před lety stvořila pro radost,


poučení, lásku a krásu všem.




V těchto dnech otvírám svoji pohádku a čtu si ji…

Ten motýl mi přiletěl říci, že uvažuji správným směrem.

A dokonce mi zapózoval…




Myslím, že jeho krása ke mně přiletěla pro pochopení událostí.

V momentě, kdy zamával křídly a odlétl,

slyším v kapse vyzvánět mobil.

Volá mi paní farmářka od ovcí.





„Věrko, chcete se stavit u nás u ohrady? 

Vyfotit si jehňátka?

Nikdo tady není. 

Nechám vám na zápraží, jestli chcete, mísu s tvrdým chlebem pro ně.

Vyfoťte si je v klidu sama, beze strachu..



V tu chvíli jsem pochopila, že směr je správný.

Beze strachu… 




Přeji vám všem skutečně poklidné dny,

s notnou dávkou zodpovědnosti, opatrností,

se schopností adaptace

a zkusme beze strachu.

Myslím, že to je cesta k psychické odolnosti.





Věrka




pátek 27. března 2020

fialky ...



Přináším vám obrovskou krásu,

která je ukryta v maličkých kvítkách…

fialkách




Už je to skoro dva týdny,

co trvá má dobrovolná karanténa.


Poslední tři dny už jsem cítila, bolest hlavy.




Mé já mi říkalo, že potřebuji vzduch.

Jeli jsme autem ven…

Míjeli jsme ve městě lidé,


které jsem nepoznávala.




Tak ráda bych zase na někoho zamávala…

stáhla okýnko a zeptala se,

úplně obyčejně


„jak se máš?“




Naše cesta vedla do lesa…daleko do ticha…




I v tom lese vnímám silnější ticho…




Sedla jsem si na pařez,

v ruce držela foťák.


Dala jsem na něm off a jen tak byla…




Poslouchala ptáky v korunách stromů.

Dotýkala jsem se pařezu,

 dýchala a cítila tak silnou volnost…

Až mi po tváři sjela slza.




Nevím, co obsahovala, 

bylo v ní toho tolik…

Setřela jsem ji, 

v duchu poprosila a nahlas poděkovala…




Vstala jsem, zapnula jsem na foťáku ON.

A když jsem se podívala k zemi,

 nevěřila jsem vlastním očím.




Všude kolem mě

fialky




Možná proto, že jsem si tak moc přála…



 … jako dobré znamení…





Možná proto, že jsem letos poprvé v životě neviděla

 své milované podléšky…





Možná proto, že člověk nějak víc vnímá…





A tak jsem plná té fialkové krásy a vděčnosti


namalovala kytičku fialek.

Jen tak…pro radost ...








Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...