… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

středa 16. srpna 2017

Květy, co nikdy neuvadnou ....




Obraz s názvem „Máky ve stříbrné louce“





Někdy člověk neví, jak poděkovat druhému. Někdy koupený dárek ani slova nestačí. A tak preferuji osobní dárek. 
Namalovala jsem poděkování.




Pohádková „Moje knížka“ bude brzy na světě. Spolupracovalo na ni hodně lidí.
 Řekla bych, že tato parta lidí, byla teamem s duší. Každému jsem nějakým osobním způsobem poděkovala.
Ještě chybí poděkovat opravdovému kocourovi civilním jménem Harley-Davidsonovi.
 Něco vymyslím. Byl úžasným modelem pro fotky do knihy.





Květiny, co nikdy neuvadnou, patří korektorce. Tentokrát na knize spolupracovali dvě, úžasně pečlivé ženy.

Děkuji vám.





Každý z teamu odvedl práci dle mých představ.
K rukopisu se vyjádřilo již více odborníků. Všichni mě velmi potěšili.
A protože v tyto dny právě vzniká titulní strana knihy, příště vám ji velmi ráda, jako prvním, představím.

Bude plná lásky.






Takové dny vám všem přeji




Věrka



pondělí 14. srpna 2017

Povídání při západu slunce ...



Díky Bohu za lesní stezky, cestičky i cesty. Za kopce i kopečky. Za slunce, které tak moc ráda pozoruji, když mění barvy kopců i stezek. A celou tu krásu vůkol, kterou sleduji, vnímám a fotím…





Kolik jen myšlenek mi ta krása navodila. A v té kráse se mě zeptal dětský hlásek mé dcerky:

„Mami, máš ty kopečky ráda, viď?“





jeden a týž kopec ...tolik podob ...


„Mám a moc…“ a myšlenka mine jedna druhou. Mít rád …

Můžeme mít jídlo, film, blog, knihu, písničku …i kopce… Určitě moře dalších věcí, činností a dějů.

Milovat …
To je víc… milujeme své děti, partnera, rodiče … lidé, na kterých nám záleží.





Co víc je nad lásku?
Mé myšlenky mi přerušil opět dětský hlásek s otázkou?

„Mami a jak se pozná, že Tě mají ty kopečky taky rády?“

 „No jednoduše … dávají Ti ten pocit. Pocit blaha, krásy. Pocit, který si chceš zapamatovat a ráno pro něj zase vstáváš a těšíš se na něj. Je to vzájemné…“

Kačka se dlouze zamyslela, podívala směrem, kterým jsem se dívala i já…
„Mají mě kopečky rádi. Hmm, mají...“ a svým výrazem jsem v její tváři četla, že ví …






A já si přála tu chvíli zastavit. Vnímat ji co nejdéle a co nejintenzivněji. To byl ten moment, kdy jsem cítila, že jít příkladem dítěti je krása a radost. Která se nemusí zúročit, nemusí se vždy ani povést, ale je moc fajn ji žít v momentě TEĎ. Ten kopec se zapadajícím sluncem v našem Nebi, se mi vryl do mých vzpomínek.




Slunce zapadalo, za sebou nechávalo stín a já si moc přála a toužila po dalších takových dnech.

To jsou ty démanty života. Chvíle, které nenahradí nic materiálního. Nic.
Je nám tu V Nebi tak dobře. Ticho v mracích jsou nejlepší antidepresiva. A slunce nad kopci je ten nejúžasnější film, který bych mohla sledovat milionkrát a neomrzel by se mi. Možná by vyhrál i na festivalu ve Varech. Květy na louce, jak se zavírají, když slunce bere čáru k lesu, to je nádhera, která bere dech.





Krása na křídlech motýlů … nekonečný seriál a každý díl je jiný, ač se zdá pokaždé stejný. A co inspirace mi ta krása mezi kopci dává … Už jsem si pořídila i blok, kam si píši zápisky a myšlenky…

 A i když se najdou lidé, kteří nechápou, proč chceme žít právě tady V Nebi …, kde lišky dávají dobrou noc… vím, že jen toto místo je tím, které nás naplňuje i přes veškeré úsilí, které mu dáváme. A věřte, není malé … Ale stojí zato.

Za moment, kdy vedle sebe všichni tři sedíme, večeříme krajíc chleba se sýrem a vnímáme tu krásu krás … ten nejohranější scénář, který pro nás lidi vymyslel ten nejlepší režisér…






Krásné dny



Věrka



pátek 11. srpna 2017

Malované hrnečky ...



Před lety jsem právě v tomto prostoru učila malou Carolinku, co je to práce a odměna za ni. Byla to její první brigáda. Když pracuje, za dílo dostane korunky a může si koupit, dle výplaty a svých snů. Tak chutná práce.

Od té doby máme doma papoušíčka šedokřídlého jménem Charlie.

Carolinka si ho vymalovala hrníčky.





Další hrníčky malovala pro radost

paní učitelce.




A ty dnešní letní … pro zkrácení prázdninové chvíle. A také pro radost ...





Hezky jsme si u tvoření povídaly a já vzpomínala na hrnečky, které mě životem provázely.

Na babiččin plecháček na kraji kamen, o který si brousila nůž.

Na malinký šálek s podšálkem s růžovými kvítky a zlatým ouškem, který jsem své mámě kdysi dávno zabalila pod stromeček, jak malá holka.

Na dědečkův oblíbený hrneček na kávu s nápisem Praha. 
Ach, jak jen ta dědečkova káva krásně voněla…




Hrnečky mám prostě ráda. Záleželo na období, které mě ovlivňovalo. Od éry Green Gate, přes poctivou keramiku zlatých českých ručiček až po nostalgické kousky mé babičky. Všechny jsou krásné, všechny. A z každé se pije káva či čaj jinak.





A když jsme domalovaly letní porcelán, Carolinka se vážně zamyslela a pronesla větu :

„ Možná nějaký hrneček zase prodám, líbí se mi chameleon…“

Kdyby jste měli zájem o  malovaný porcelán pro radost , stačí napsat

 SEM

nebo sem


Carolinka vám určitě ráda odepíše

 






Užívejte léta, krásy světa a sebe navzájem





Věrka a Carolinka


čtvrtek 10. srpna 2017

Když padají hvězdy ...



Jak Vavřinec navaří, tak se podzim podaří …
Tak praví pranostika na dnešní den.

A když vidím v Mámině kalendáři datum 10.srpen, vidím také, že jsou dnes slzy Svatého Vavřince. To znamená, že padají hvězdy k zemi …





Je to již devět let, kdy jsem večer, v den Sv.Vavřince, žehlila dupačky a poslouchala noční linku Českého rozhlasu. Vypnula jsem na chvíli žehličku a napsala zprávu do vysílání noční linky. Ten večer bylo téma, zda-li věříme na padající hvězdy, které plní přání .


„Věřím a to dělá život bohatším.“




Za chvíli na to, můj vzkaz byl čten do éteru. Slova o padající hvězdě, kdy si mé, dnes již dospělé děti, přály malého sourozence a padající hvězda jim to splnila. 

Měla jsem tenkrát měsíc do porodu Carolinky a moderátorka přála, žehnala mému tenkrát ještě nenarozenému miminku šťastný život.




Dnes po 9 letech  na to vzpomínám …

Vlastně již časně z rána jsem si na to vzpomněla. A paní, která mi před pár dny dala do ruky malého andělíčka pro štěstí, čeká miminko. 

Vzala jsem dnes do ruky křišťálové srdíčko skřítka Povídáčka a šla za ní.
Požádala jsem ji, aby mi nastavila dlaň, jako já jí před pár dny. 
Vložila jsem do její dlaně kouzelné srdce…pro štěstí. Aby i jí hvězdy přály ...





Život je prostě bumerang …



 A já přeji vám všem, ať vám dnes padají hvězdy nad hlavou a plní vám vaše přání…

Protože o tom život je





Věrka



pondělí 7. srpna 2017

Sedím na kopci ...




Život bez komfortu a civilizačních vymožeností se zdá krásným jen na chvíli …
Pravda je však mnohem hlubší.




Sedím na kopci, pozoruji zapadající slunce a říkám si jak málo a jak hodně vlastně člověk k životu potřebuje.

Cítím, jak se mi nechce tam, kde tomu říkám doma. Cítím, že tady je mé doma.
V zóně klidu a pohody.

Neslyším zvonek od branky … Nevím, co se děje ve světě, nemám tu televizi ani zde nečtu noviny  … Nevím, co vše je v mé plechové schránce doma na bráně….

Odpočívám





Sedím na kopci … a nic mi nechybí. Nemám na sobě krásné šaty, parfém co zbožňuji. Ani nejsem nalíčená …A vůbec nic mi nechybí …

K obědu jsem dnes nevyvářela, tak jak ráda dělávám.
Spíme jeden vedle druhého …před spaním si dáme pusu a ještě si povídáme. Neponocuji u počítače … Televize nesvítí do noci.

Sedím na kopci a nic mi nechybí.







Slyším v dáli, jak bečí stádo ovcí … kolem mě orchestr cvrčků a kobylek . 
Sedím na kopci a je mi dobře …
V neděli tady v horském kostelíčku byla mše. Byla jsem k Bohu blíž než kdy jindy. Nejen proto, že tady si na mraky můžete sáhnout…ale protože se mě dotkl poklid.
To je řeč z nebes…






Druhý den, časně zrána, jsem jela z kopce dolů do městečka. Na cestě mezi dvěma vesničkami jsem potkala  starou babičku o francouzských holích a na nich měla tašku a v ní chléb, který nesla z koloniálu. Zastavila jsem a nabídla ji, že ji svezu domů.
Byl to jen kousek, ale stará babička měla takovou radost , že jsem ji cítila i já.
Když jsem ji pomáhala vystupovat z auta, řekla tak, jak se kdysi říkávalo:

„Pán Bůh Ti to zaplať…ďouče drahý “





Za pár dnů poté jsem potkala paní, známe se od vidění. Slovo dalo slovo. Podala mi ruku a v ní byl malý přívěšek v podobě andělíčka … který mi darovala pro štěstí.


A já v tu chvíli si vybavila starou babičku na cestě mezi vesnicemi i vitrážová okna, horského kostelíku, kdy modrými sklíčky ke mně proudil sluneční paprsek světla a já cítila neskutečný klid, pohodu a smíření.

Všechno se na světě děje z nějakého důvodu.
To dobré i to špatné. A je jen a jen na nás, jakou optikou ty věci budeme vidět. Jakým úhlem se na ně podíváme.
Mě se na malý okamžik proměnil svět díky slunečnímu paprsku v duhově modrý svět.

A tak to na světě chodí …





Sedím na kopci a nic mi nechybí.

Slyším, jak z místní věžičky kostelíku pravidelně zvoní poledne a v šest večer klekání. Vnímám obyčejné chvíle, neobyčejných dní a v té kráse pro vás spřádám myšlenky. 
Pro další pohlazení na duši …další knihu.


Protože ta pohádková, ta už ťuká pomaličku na vrátka. 
A než spadnou na zem první zralá jablíčka, bude na světě…






A když je řeč o jablíčkách … mám pro vás další krásné a milé překvapení.
 Ale o tom zase někdy příště … protože,

sedím na kopci …vnímám krásu světa … je jí tolik…






vaše Věrka