14.únor - den lásky a den blogu ...

 8 let žije tento prostor.

Ano, žije…

Sdílíte se mnou všechny  naše eskápady života.

Vzrůsty i propady. Úspěchy i neúspěchy.

Ztráty i nálezy.

Celý můj život, který je občas podobný životu na houpačce…

Před 8 lety vznikl tento prostor života.

Tenkrát mé nejstarší dceři Kristě bylo 20 let.

Synovi Honzinovi, jak jsme mu domácky říkali Jájovi, bylo 17 let.

Nejmladší dcerce Carolince, po domácku Kačce byly 3 roky.

Tento prostor byl odstartován právě její fotkou.

Jejím jménem a já tento prostor pojmenovala stejně.

Dlouho po nocích jsem se učila tvořit blog.

Učila jsem se aplikacím, programům i focení.

To se nakonec stalo mým koníčkem číslo jedna.

Mohla bych zde psát o tom, co se povedlo a nepovedlo.

Co zmizelo a co vzniklo,

co přišlo a co odešlo.

Život mnohé přinesl i odnesl…

Jedno však zůstává stále.

Velmi ráda žiji …vždy tomu tak bylo …

 A jak řekl na poslední konzultaci pan profesor, který spolupracuje

na korekcích mé knihy o štěstí,

„Máte dar popsat situace, věci i pocity tak spontánně, čistě, naturalisticky.

To je velký dar. To snad ani není tak o talentu, jako o citu.

Skutečně o otevřeném srdci, jak píšete.

Vaši čtenáři to musí poznat … To je to, co lidé baví…

Věřím, že je baví Vaše otevřenost a životní příběh …“

Proto děkuji vám všem, každé zvlášť,

že čtete tyto řádky. 

Tento blog.

I když v poslední době mám nějak více aktivit,

Projekt „Sad nadějí“ … shánění financí pro tento prostor…

Malování obrazů pro výstavy s názvem

„každý den je dar“, na jeho podporu…

Důležitá jednání pro legislativní změny 

a pomoc onkologickým, hendikepovaným pacientům …

Psaní knih …pro potěchu ducha a duše…

Focení pro kalendář

„každý den je dar“, který tvořím po celý rok…

Vždy se snažím nezapomínat na tento prostor.

Pro mne srdeční prostor.

Tak pozvedám pomyslnou číší vína…

 a připíjím na zdraví.

Bez něho není vůbec nic…

Připíjím na šťastné dny, 

neboť každý den je dar…

A kalendář, který nám to 365 dnů v roce připomene,

nabízím  jedné z vás…

Jako poděkování za vaši přízeň.

Pište prosím komentáře a z nich jeden

bude 18.února 2020, v poledne vylosován.

Toto datum není náhodné.

Je to den, kdy jsem dostala druhou šanci na život.

Můj slib znáte. Šířit světem motto

„každý den je dar“…

Věrka

masopust ...

Jsem slavící typ.

A co se tejče veselic obzvláště.

létající čáp

V sobotu přálo počasí 

masopustní veselici za kopcem.

Je radost, když se sejde chasa

a zvesela se pobude.

Návsí se rozezní tóny kapely,

zpěvu a masky tančí...

Sousedky roznáší dobroty

a dobrý mok ...

 Všude je dobrá nálada a veselí ...

Fašanky, fašanky s červenými fúsy,

aj ten čert bachratý tancovat mosí. 

Tetko, smažte koblihy, medvědáři idú, na trúby hrajú,

na jelita pískajú, podpadkama třískajú.

Panímámo na  vašu čest, dajte nám slaninu jako pěst.

Jestli nám ju nedáte, na svých hrncoch poznáte.

Budú létat z police, jak mlynářovy slepice,

když sa nažraly ukradenéj pšenice.

 Masopust, masopust, dokola mňa holka pusť.

Myslím, že jsou dny a chvíle...

a místa...

kdy a kde je ještě svět v pořádku.

mějte veselé dny

Věrka

ALE ...

Tyto fotky vznikly před časem, jednu neděli u ohrady ovcí.

 Na místě, které je pro mne vždy terapií. Na místě, které dokáže divy…

Den po této neděli nastupoval můj muž do nemocnice na operaci.

Nemusela bych to zde vůbec psát, ale …

Až na jedno podstatné slovíčko ALE…

Často má toto slovíčko, spojka ALE význam výmluvy, odporu, vysvětlení.

Jak píši v jedné mé knize:

dokud v našich životech bude slovíčko ALE, 

bude stále méně vůle …

Často veřejně i soukromě mému muži děkuji.

Nemá to rád, já to však cítím, že mu to sdělit chci,

 tak to dělám. 

Je svatá pravda, že si všechno člověk uvědomí v momentech,

 kdy to ztratí anebo ztrácí.

V momentech, kdy to nemá.

Je to stejné ve všem. 

Ve vztahu, ve zdraví, v práci, ve financích i v lásce.

Prostě ve všem.

Jsem moc ráda, že můj muž je v pořádku a jsme si oporou.

Týden bez něho mi dal mnohé…

A právě o tom byly mé myšlenky u ohrady ovcí. 

O tom, jak málo lidé sdělují své myšlenky, potřeby, skutečnosti, 

pravdy, pocity a touhy...

Pak mizí zájem a vzniká nezájem…

Podobná nálada vládne i společností, neboť vládne ALE ...

U ohrady ovcí jsem vzpomínala i na mé velké děti.

Zmizely ve víru života. Jdou svojí cestou života …

Tento blog již více jak dva roky neprovází jejich fotky,

naše společné chvíle života. 

Velmi a věřte, že velmi, mne to mrzí. 

A nejde jen o dny, kdy je člověk na všechno sám 

a nemá sílu ani vložit do kamen těžké poleno, 

neboť s vývodem bokem je člověk vážně v mnoha věcech omezený,

 ale jde o komunikaci, o společnou řeč…o slova bez ALE.

Mnohá má slova i zprávy spadly do černé díry nekonečna….

A přitom jsme tu na tomto světě tak krátce...

Tento blog byl vždy prostorem mého srdce 

a ráda bych, aby tomu tak bylo pořád.

Proto má slova, mé pocity, mé kroky, vše co tvořím a dělám…

Vždy se snažím, aby vše vycházelo ze srdce…

Je to stejné jako s koníčky v životě.

 Bylo období, když jsem vyšívala křížkovým stehem…

Dnes mám hodně dioptrií na dálku i na blízko…

/daň léčby po chemoterapiích/ i přibývající věk.

Dnes by bylo vyšívání jakýmkoliv stehem pro mě obětí.

Dnes fotím a píšu .... a píši tento blog…

Je to kus mého srdce a dnes i života, 

které otevírám vám…

Možná přijde den, kdy objevím jiná životní naplnění, 

možná tento blog bude jiný, 

ale vždy bubu usilovat o to, aby měl můj rukopis 

a byl psaný mým srdcem…

Je toho hodně, co mě napadalo u ohrady ovcí,

 kam tak moc ráda jezdím.

 Zatímco, jsem fotila Kačku a ovečky …

hlavou mi létalo moře myšlenek a vzpomínek, jako pírka vzduchem.

Peťan se starým farmářem probírali moře věcí …

Klábosili a já byla ráda, že jsme právě tady a teď…

S pocitem vděčnosti, radosti bez jakéhokoliv ALE….

Přeji vám provoněné dny láskou

a nechť vás tento prostor mého srdce těší …

Věrka