Život
bez komfortu a civilizačních vymožeností se zdá krásným jen na chvíli …
Pravda
je však mnohem hlubší.
♥
Sedím
na kopci, pozoruji zapadající slunce a říkám si jak málo a jak hodně vlastně
člověk k životu potřebuje.
Cítím,
jak se mi nechce tam, kde tomu říkám doma. Cítím, že tady je mé doma.
V zóně
klidu a pohody.
Neslyším
zvonek od branky … Nevím, co se děje ve světě, nemám tu televizi ani zde nečtu noviny … Nevím, co vše je v mé plechové schránce
doma na bráně….
Odpočívám
Sedím
na kopci … a nic mi nechybí. Nemám na sobě krásné šaty, parfém co zbožňuji. Ani
nejsem nalíčená …A vůbec nic mi nechybí …
K obědu
jsem dnes nevyvářela, tak jak ráda dělávám.
Spíme
jeden vedle druhého …před spaním si dáme pusu a ještě si povídáme. Neponocuji u
počítače … Televize nesvítí do noci.
Sedím
na kopci a nic mi nechybí.
♥
Slyším
v dáli, jak bečí stádo ovcí … kolem mě orchestr cvrčků a kobylek .
Sedím
na kopci a je mi dobře …
V neděli
tady v horském kostelíčku byla mše. Byla jsem k Bohu blíž než kdy
jindy. Nejen proto, že tady si na mraky můžete sáhnout…ale protože se mě dotkl
poklid.
To
je řeč z nebes…
♥
Druhý
den, časně zrána, jsem jela z kopce dolů do městečka. Na cestě mezi dvěma vesničkami
jsem potkala starou babičku o francouzských holích a na nich měla
tašku a v ní chléb, který nesla z koloniálu. Zastavila jsem a nabídla
ji, že ji svezu domů.
Byl
to jen kousek, ale stará babička měla takovou radost , že jsem ji cítila i já.
Když
jsem ji pomáhala vystupovat z auta, řekla tak, jak se kdysi říkávalo:
„Pán
Bůh Ti to zaplať…ďouče drahý “
♥
Za
pár dnů poté jsem potkala paní, známe se od vidění. Slovo dalo slovo. Podala mi
ruku a v ní byl malý přívěšek v podobě andělíčka … který mi darovala
pro štěstí.
♥
A já
v tu chvíli si vybavila starou babičku na cestě mezi vesnicemi i vitrážová
okna, horského kostelíku, kdy modrými sklíčky ke mně proudil sluneční paprsek
světla a já cítila neskutečný klid, pohodu a smíření.
Všechno
se na světě děje z nějakého důvodu.
To
dobré i to špatné. A je jen a jen na nás, jakou optikou ty věci budeme vidět. Jakým
úhlem se na ně podíváme.
Mě
se na malý okamžik proměnil svět díky slunečnímu paprsku v duhově modrý svět.
A
tak to na světě chodí …
♥
Sedím
na kopci a nic mi nechybí.
Slyším,
jak z místní věžičky kostelíku pravidelně zvoní poledne a v šest večer
klekání. Vnímám obyčejné chvíle, neobyčejných dní a v té kráse pro vás
spřádám myšlenky.
Pro další pohlazení na duši …další knihu.
Protože
ta pohádková, ta už ťuká pomaličku na vrátka.
A než spadnou na zem první zralá
jablíčka, bude na světě…
♥
A
když je řeč o jablíčkách … mám pro vás další krásné a milé překvapení.
Ale o
tom zase někdy příště … protože,
sedím
na kopci …vnímám krásu světa … je jí tolik…
♥
vaše
Věrka
♥
