svatý Martin ...

a klíďo i s bílým koněm u nás může zaklepat...

Páč jsme to dnes vzali pěkně z gruntu.

Pekli jsme a hodovali…

Mám ráda svátky všeho druhu.

Asi pro jinakost všedních dnů.

Hosana na výsostech všem svátkům,

kdy se rozpálí plotna,

vzedme se oheň

a cinkají příbory.

Je to jiný den, je to svátek.

Receptůra na svatomartinské koláče mé babičky :

hladká mouka 500 g

špetka soli

cukr krupice 100 g

žloutek 2 ks

vejce 1 ks + na potření

droždí 42 g

mléko 200–250 ml

máslo nebo husí sádlo 180 ml

rozpuštěné máslo na potření

pár kapek rumu

Náplň  dle chuti. Buď povidla nebo tvaroh. 

Navrch drobenka.

Věrka, Carolinka a recept babičky

Štěstí má odstín zlaté ...

Někdy člověk neví, co dřív…

Někdy všichni potřebují všechno a teď…

Někdy člověk potřebuje prostě a obyčejně vypnout.

Jde to.

Někdo má pro takovou chvíli pletací jehlice,

jiný knížku, někdo kompas a hůlky do přírody.

Já barvy, štětce a cédéčka z antikvariátu.

Poslouchám staré šlágry, jak já říkám starý vypalovačky.

Míchám si barvy, jak se mi zlíbí 

a maluji, co mě napadne.

Třeba vánoční péefko.

Mé poslední dny byly tak nabyté, doslova k prasknutí.

Týkaly se projektu Sad nadějí…

Denně jsme najeli až 250 km.

Jedno jednání střídalo druhé.

Ta nejdůležitější byla v němčině a já zjistila,

kolik slov jsem zapomněla…

Důležité bylo, že jsme všichni nalezli společnou řeč.

Mé tělo i mysl byla hodně vyčerpaná.

Opary na rtech jsou pro mne vždy znamením,

že musím déle spát, 

více jíst, poslouchat starý vypalovačky, 

malovat a zastavit se.

Radovat se z maličkostí ...

Třeba z barev, které mají zlatý odstín.

Tak jsem si koupila v DM výborný zázvorový čaj a poslouchám tělo.

V pyžamu jsem vařila oběd. Vypnula vyzvánění v mobilu.

Po dlouhé době otevřela stránky,

které mám oblíbené a hledám vánoční inspirace.

Jo, zastavit se je paráda a nutnost.

Do té parády vám přináším pár obrazů,

které jsem ještě narychlo namalovala den před vernisáží 

výstavy „každý den je dar“.

Je to kolekce obrazů „štěstí má odstín zlaté“.

A když jsme je věšeli v Galerii Klicperova divadla v Hradci Králové,

byly skutečně ještě mokré.

Budu věřit, že mě štěstí a to nejen v odstínu zlatém,

bude v úterý 12.11. provázet.

Čeká mě kontrola na onkologii v Brně.

TADY  jedna stará vypalovačka, 

kterou bych mohla poslouchat do nekonečna ... 

Přeji všem šťastné a zlaté dny

Věrka

♥

Vzpomínky ...

Když se řekne „Dušičky“, každý si vybaví něco jiného.

Smutný svátek. Den piety. Vzpomínky. Slzy.

 Kloboučníky na silnicích za volantem. 

Davy lidí v obležení hřbitova. Stuhy s nápisem Vzpomínáme …

Pro mě Dušičky jsou krásnou vzpomínkou na jedno dávné vyprávění.

Byla jsem tenkrát hodně malá.  

Můj táta mi vyprávěl, když byl ještě menší než já, bylo to nějak těsně po válce, 

vzpomíná si na jedny „Dušičky“. 

Jeli  vozem zapřažený  koňmi směrem ke hřbitovu.

 Na voze byly velké věnce a on.

Seděl na voze, cesta se ubírala do kopce lesem 

a on lehl si mezi ty voňavé, obrovské věnce.

A jak tak ležel a pozoroval nebe, plynoucí mraky a větve stromů … 

začalo pozvolna sněžit.

Maličké, drobné jiskřičky sněhových vloček se snášely k zemi, na jeho tvář. 

Na jeho řasy.

„Aha, to jsou ty Dušičky…“ pomyslel si tenkrát můj táta.

Ať k vám přilétnou vzpomínky v jakékoliv podobě, 

nechť mají i po desetiletí punc krásy.

A když jsem dnes u toho vzpomínání, 

ráda bych vám sdělila pár slov o mé rozepsané knize.

Myslím, a velmi si to přeji, potěším nejednu čtenářku kulinářku.

Má nová kniha bude obsahovat nejen mé fotografie a vzpomínky.

Bude obsahovat i recepty mé babičky.

Napsala jsem trilogii a také pohádku.

Tak nyní je na řadě kuchařka. 

Tak trochu jiná. Hodně čtivá, vzpomínková, hladivá a voňavá.

Bude pohlazením na duchu i na jazyku.

Recepty staré 100 a více let po mé babičce a prababičce,

  vnímám jako jedno z největších bohatství, které jsem objevila.
 Když babička odešla do nebe … najednou kde kdo potřeboval kde co.

Co náruče stačily…

Seděla jsem tenkrát v její prázdné, vybílené kuchyni sama.

Vzpomínala jsem a oknem ke mně, 

do mých prázdných dlaní šel proud slunečních paprsků.

Díky němu jsem zahlédla šuplík v kuchyňském stole.

Vzpomněla jsem si, jak mi babička vyprávěla,

 že tento šuplík je duší rodiny.

Samotné slunce mi ukázalo cestu k němu…

Uvnitř jsem objevila poklad největší.

Staré listy, dopisy, pohlednice v kožených deskách.

Otáčela jsem list po listu a četla …

Recepty a jídla, která jsem milovala od malička…

A já se nyní o ně s vámi ráda podělím.

Možná tento svátek Dušiček přímo nabízí tato má slova.

Pro pocit, že nic netrvá věčně a stopy, 

které tu po sobě na tomto světě zanecháme,

by měly být stopou lásky a dobra. 

Věrka

Jedinečná a jediná chvíle ...

Některé dny mi připomínají jízdu na kole, když mi bylo 6 let.

Neuměla jsem ještě pořádně zvládat rovnováhu,

ale jízdu jsem si prostě užívala.

Vítr v kraťoučkých vláskách…

Pocit, že jsem se naučila to, co umí velcí…

Pocit, že mě to baví…

Překonání obav a užívání nekonečné volnosti.

Tak přesně takové dny vážně miluji.

Takový den byla i vernisáž výstavy „ každý den je dar“

V Klicperově divadle v Hradci Králové

/potrvá do 20.12.2019/

Všechno zorganizováno během pár dnů.

Bez velkých plánů, slov a aktivit.

Výsledek nádhera.

Děkuji všem za podporu a spolupráci.

Za průvodní píseň  "Andělská" od Zuzany Navarové

Na tuto vernisáž dorazila i má kamarádka, jak já říkám, z pravěku.

Z dob, kdy naše velké děti byly malé děti…

Kamarádka přijela s celou rodinou,

která se snad musela naskládat do zájezdního autobusu.

Všichni do jednoho mi udělali VELKOU radost.

A co víc… domluvili jsme se na druhý den,

na setkání v Nebi.

Do toho přijel další kamarád, 

největší kámoš naší Carolinky.

A i když špatně mluví česky,

seděli jsme  venku u hrnku kafe 

a všichni jsme si krásně rozuměli.

Na plechu malé plynové bomby kámoš pekl pečené kaštany

a myslím, že dlouho na tuto chvíli všichni budeme vzpomínat.

Vzpomínali jsme při loupání kaštanů všichni na všechno

 a na všechny a bylo nám dobře.

A když padla tma, nebe se poselo hvězdami,

povídali jsme si u ohně.

Můj pohled skrze hřejivé plameny byl rázem hodně daleko…

V dobách, kdy jsem se učila držet rovnováhu na kole.

V dobách, kdy jsem učila jezdit na kole malé děti,

které jsou dnes velké a které na svém kole jménem život,

zmizeli v nekonečnu všedních a nevšedních dní.

Ten žár a plamen ohně mě přenesl zpátky desítky let,

do časů tak dávných a tak živých …

Skrze ten žár a plamen jsem vnímala krásu té chvíle.

Každá chvíle je jedinečná, jediná.

Mám tu pro vás ještě jedno pozvání.

Na jedinečné a jediné setkání.

30.10.2019 od 18.30 hodin v Luxoru na Václavském náměstí v Praze

bude probíhat křest knihy „Holky to někdy nemaj lehký“.

Kniha Radkina Honzáka, Aleny Večeřové a Kláry Mandausové.

Kniha s příběhy několika žen.

Jsem poctěna, že ten můj příběh, se s pokorou sobě vlastní,

mezi tyto příběhy a do těchto stránek zařadil.

Budu se snažit na křest knihy přijít 

a prožít tak jedinečnou a jedinou chvíli.

Chvíli, jako když jsem se tenkrát učila držet

rovnováhu při jízdě na kole…

Chvíli, kdy mě hladil vítr v mých kraťoučkých vlasech

a já cítila štěstí…

Věrka