Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

středa 20. března 2019

Jaro ...



Dnes začíná JARO


Neboj se, maličká ...


Sice si s námi ještě pohrává a jak se říká, 

březnové slunce, má krátké ruce...

ale už je tu.


Z očí do očí

V neděli jsme si udělali cestu k ovcím.

Bylo tak kouzelně, že bylo hřích sedět doma.

Každou chvilku, která připomíná jaro,

 se snažíme užívat venku.


pomalu a postupně


Jsou místa, která jsou pro nás oázou pro duši.

Takovým místem je stará ohrada, kde jsem kdysi dávno 

dělala první zastavení při putování

s Máminým kalendářem.

Vzpomínáte? 


Mami, to je krásný den...


Já si právě na tomto místě dokáži vyčistit hlavu,

utřídit myšlenky  ... načerpat energii.

Příroda umí zázraky.


Z košíku se nejí. Jsi nenasyta...


Hodně jsem ji v posledním čase vydala tím správným směrem.
Do projektu Sad nadějí...


Moc bych chtěla poděkovat vám všem, 
kdo jste tento projekt
podpořili a sdíleli.

Všem, kdo jej teprve podpoříte.


DĚKUJI



A protože nejsem holka, která čeká na štěstí jen s nataženou rukou, proto jsem se rozhodla i já přispět k tomu, 
abych také přispěla finanční částkou na transparentní účet na podporu Sadu nadějí.


Jak?






Moc ráda vám příště představím můj další počin, jak.

Pracuji na tom.


Dva sourozenci


 Užívejte jarních chvilek plnými doušky.

Je kouzelné a prý už začínají kvést i podléšky ...


Nebeč. Ty už jsi měla nejvíc ze všech. Musíš se taky podělit.

Jsi tak jemné a hebké.

Čas podléšek mám moc ráda.

Pro vzpomínky... pro nové období... pro krásu jara.

Je to pro mě čas dětství.


Úplně nej zábava - krmit ovečky.


Bitva o poslední skývu chleba

Všem, kdo můžete podpořit  projekt


vkládám číslo transparentního účtu


 ze srdce děkuji


cítit a vnímat jaro - spokojenost


Věrka




pátek 15. března 2019

Králi Jelimáne, čepici nesmekám a nemačkám …

Foto: zdroj net

Tak zněl titulek mého článku, který jsem před rokem napsala na sociální sítě. 
Článek o tom, co jsem prožila na jedné z mnoha lékařských posudkových kontrol, jako žena po rakovině, po amputaci rekta, s trvalým vývodem bokem, nebo-li stomie.  
Napsala jsem pravdu jedním dechem. To, co mnozí rovněž na LPK prožívají. 
Neskutečné ponížení, nepochopení. Rozhodla jsem se, jak říkával můj děda,  čepici nesmeknout a nezmačkat. Sepsala jsem petici za nutné změny při posuzování LPS. 
Byla jsem vyslyšena dokonce na těch nejvyšších místech. Tam, odkud může přijít změna.  Tam, odkud se rozhoduje o změnách zákonů a vyhlášek. 
Mé úsilí neskončilo. Ba co víc,  mnohé se stalo a událo. 
Není tajemstvím, že vše jsem vložila do knihy Máma čisté jiskření. 
Příběh, který čtenáři označují, jako dech beroucí. 
Recenze hovoří za vše.


Foto: zdroj net
Dnes vím, jak je život cenný. Dotýkala jsem se smrti. 
Proto mé motto: „každý den je dar“. Proto mé úsilí…  
Od chvíle, co jsem dostala druhou šanci na život, jsem ušla ohromný kus cesty. 
Nemám nyní na mysli, že jsem napsala od té doby 4 knihy a vydala 4 kalendáře, jako poděkování za onu šanci – žít. 
Psal se tenkrát rok 2015 a já děkovala všemu a všem, že žiji… 
Slibovala si a dávala sliby. Děkovala a prosila zároveň. Bojovala jsem i pociťovala vítězství. Kanuly mi slzy jako hrachy, když jsem poprvé vykročila do nového života 
a nadechla jsem se... 
Nohy mě sotva držely, opírala jsem se o svého muže. 
Bylo tenkrát stejné počasí, jako bylo dnes. 
A já jsem v tom třesu, slabosti a opojení štěstím, toužila tu nádhernou naději jednou životu vrátit. 
Čas běžel a já opět bojovala.


Foto: zdroj net

Tu cestu a boj však už dobře znáte...
 Kolik dopisů s pruhy jsem jenom za ten čas rozlepila. Kolik slz na ně spadlo. Kolik nepochopení jsem ucítila. Kolik mi toho bylo odebráno. 
Žádná mince však nemá jen jednu stranu. 
Na té druhé, jste byli vy. Kolik energie jste mi jenom dali. Kolik ohromné podpory přišlo z vaší strany. Kolik zpráv, dopisů a emailů jsem přečetla od vás. Kolik přišlo sdílení. 
Některé mé články doslova trhaly rekordy ve sdílení. To byla ta naděje. Ta síla. 
Vy jste tím motorem a já vím, že vás nikdy nechci a nemohu zklamat.

Foto: zdroj net
 Založila jsem neziskovou organizaci Jelimán, na podporu onkologickým pacientům.
 Kus cesty jsem kráčela v těch stopách, v nemoci. 
Měla jsem na sobě boty poznání a pravdy. Vím, cítím, vnímám … a nezapomínám.  Nenechám pošlapat úsilí, nemalý a nelehký boj. 
Chvíle, kdy ze mne padaly kapky potu i krve. 
A ti, kdo by měli chápat, vědět a pomáhat, neví. Nebo nechtějí vědět. 
Dnes už nejde o mě, jde o nás všechny.

Foto: zdroj net


Minulý rok byl pro mě víc než náročný. 
A já v době Vánoc seděla se složenými rukami, v klidu a tichosti a najednou si uvědomila, co vidím. Na mých rukou velké, bolavé ekzémy. Na gastroskopii nález zánětu v žaludku… Tělo vnímalo stresy, boje, jedno odvolání za druhým, pruhy na dopisech… a najednou, Bůh ví odkud, přišla ta správná myšlenka v jedné vteřině. Ta vteřina přišla po letech.
 Možná to způsobila myšlenka rekapitulace. Myšlenka na všechny mé příbuzné, blízké i vzdálené. Na babičku Vašátkovou (roz.), která mi tolik toho dala do života.
 Na jejího bratrance, legendárního pilota Aloise Vašátka, který také bojoval. 
A chce se mi věřit, že ty mé boje, úsilí a snahy prostě vnímá 
a s dobrým pocitem sleduje z mraků.

Rozhodla jsem se vrátit životu to, co mi dal. 



Rozhodla jsem se udělat projekt, který je skutečně velký. 
A protože je velký, dlouhodobý, smysluplný, dovolte mi, abych vás právě teď a tady požádala o jedno z mnoha SDÍLENÍ. 
O pomoc, podporu,  o soudržnost. Neboť to samé nabízím i já.
Představuji vám projekt „Sad nadějí“, který přichází z mého srdce.

Je pro onkologické pacienty, jako motivace a touha. 
Naděje – to je to, co tito pacienti potřebují stejně, jako léky a systémovou léčbu.

Je pro ty, jenž NADĚJI nalezli, jako poděkování životu.

Je pro nás všechny, blízké i vzdálené, kteří ví …

Je pro nemocné i zdravé.

Pro pocit a uvědomění, že  „každý den je dar…“

Místo, kde lidé po překonání této těžké nemoci, vysadí strom NADĚJE…
Místo setkání, místo, pro kulturní akce, položení základního kamene. 
Výstavbu odpočinkové zóny s výhledem do přírody, lesů a hor. 
A další  neméně krásné počiny v místě nadějí.



Jednou se budou v tomto sadě třepotat ve větru lístky stromů,
 které budou všem navždy připomínat,
že NADĚJE NIKDY nesmí pohasnout.

Podpořte projekt „Sad NADĚJÍ“

Pro tento počin jsem se rozhodla uspořádat 
veřejnou sbírku příspěvků na transparentní účet.

Vaše rozhodnutí přispět jakoukoliv částkou, je rozhodnutí pro NADĚJI.

Je rozhodnutím TEĎ pro budoucnost.
Vaše rozhodnutí je velký čin.

Vy věříte mně, já věřím vám.

Vždyť,

 „každý den je dar“

Číslo transparentního účtu: 




Ze srdce děkuji
Věrka



neděle 10. března 2019

Letem světem ...



Tento týden, byl takový

„letem světem“.

A protože jsem už dříve zmínila,

že brzy přinesu recept, na buchtu z pyré

nazvala jsem ji

„letem světem“




Možná proto, že je rychlá,

 chutná a je z fantazie.

Vůbec nevím, jak mě to napadlo,

dát na těsto, bílý jogurt, na něj jablečné pyré

a na ně kousky jablíček… s drobenkou,

ale byl to dobrý nápad.




recept odměřuji sklenkou (S) o objemu cca 
200 ml:
1 S hrubé mouky
1 S polohrubé mouky
1/2 S cukru třtinového
1 S mléka
1/2 S oleje
2 vejce
1 prášek do pečiva nebo
1 PL rumu
navrch jogurt a na něj jablečné pyre


jablka

na drobenku: 


1/2 S hrubé mouky
1/2 S cukru
asi 40 g másla
skořice či jiné koření, jak kdo rád




A je buchta „letem světem“

na světě.

Doporučuji se neupejpat, páč by na vás nemusela zbýt.

Je fakt dobrá.




Jinak píši knihu, když teda najdu kousek času.

Maluji obrazy, protože … chystám další překvapení

A pracuji ponejvíce na novém projektu plný nadějí.

Ten vám doufám, že již brzy představím.





No a jinak jsem stihla v pátek dostat kytku,

od úplně cizího mužskýho 😊 při odchodu z restaurace.

A udělalo mi to tááákovouhle radost.

Slovo dalo slovo a dokonce jsme zřejmě vymysleli další

aktivitu do budoucna.

Spolupráci, která potěší předně vás všechny.





Co někdy dokáže způsobit malá kytička jednoho tulipánu…

Tak to bylo mé

„letem světem“

tento týden. 




Přeji krásné jarní dny

Věrka



středa 6. března 2019

Popeleční středa ...



Tak nevím, jaké všechny pranostiky a hlášky se vztahují na Popeleční středu, ale vím jedno.
Ta dnešní, byla vážně mazec. A protože připravuji už nějaký ten den a týden velký projekt, který brzy moc ráda představím… zašla jsem právě na dnešní, Popeleční středu do kostela. Do prázdného ticha. Přišla jsem načerpat sílu a energii. Postavila jsem se na místo, kde křtili kdysi dávno mého tátu. Na místo, kde je po staletí na zemi malý, důležitý  křížek. V duchu vyslovovala prosby a moc si přála …

  A protože bylo dnešní počasí jarní, vyrazila jsem jarně oděna. To jsem netušila, jaké perné chvilky Popeleční středy mě čekají. Klíče od auta v autě, auto zamčené. Dítko na hodině houslí. Bunda na zadním sedadle. Můj muž lehce nastydlý. Do hudebky durch město. V trafice, kde jsme se jali koupit lístek na trolejbus, jsme zjistili, že hotovost žádná. Lístky právě vyjely paní ze strojku. Tak jsem vysypala peněženku, stejně jako  týpek ve filmu Kameňák, když si za pár halířů chtěl koupit potěšení. Z peněženky se vykulilo mnohé … Jakási Tibetská mince pro štěstí.  Jak moc jsme ho v tu chvíli potřebovali… Žeton, samolepící blbiny z Billy … no nic. Bankomat vzdálen na míle.
 Jééé, hurááá, na dně kapsy pětka. Paní trafikantka se slitovala. Jedeme promrzlí směr ZUŠ. V trolejbuse je teplo, jako v lázních. Nechápu lidé v zimních bundách… Venku se začíná stmívat. Vyzvedáváme Carolinku ze ZUŠKY a za chůze hledám v mobilu IDOS spojení vlakem domů. Jarně oděna klepu kosu, mám promodralé nohy, ruce. Můj muž pořád smrká, už není nastydlý lehce, nýbrž těžce.  

Na vlakáči se dotazuji, zda vlak jede na čas. Paní pokladní, veselá kopa, vyprskla smích. Za mnou z fronty se ozval hlas,: „buďte ráda, že ten vlak, kterým pojedete, se nesrazí.“  
Dlouho jsem vlakem nejela. Začínám vnímat realitu. „Tak jestli mám jet vlakem, co je zralý na srážku, prosila bych slevu…“ Ve frontě je náhle živější nálada…
Sedíme ve vlaku. Já rozmrzám. Můj muž má z nosu vodovodní kohoutek. Najednou přilétla myšlenka. „Kdo má klíče od domu?“ Zůstaly v autě. Akce nabírá grády. Volám mému taťkovi. Ten vyráží nám v ústrety. Hurá, domů se dostáváme, ale … kde jsou náhradní klíče od auta? Není čas ptát se, kdo je kdo. Vyrážíme na místo činu, zpátky do města s vercajkem jako měl Horst Fuchs z TV reklamy.

Oblékám se jako na výlet na Severní pól, je mi vážně zima. Do kapes beru i několik balení kapesníků pro mého muže. Táta si pochvaluje výlet nočním městem, kde ho kdysi křtili. Můj muž se pokouší o akci otevření zámku. Kolem projíždí vozidlo „pomáhat a chránit“. Dochází ke komunikaci, vysvětlení. Dostávám na kousku papíru napsané telefonní číslo. Dobrá rada nad zlato. Volám zámečníka. Přijíždí další Horst Fuchs, který nás uklidňuje, že to je otázka minuty. Máme štěstí, že jede kolem…
Ač jsem nabalena jako Amundsen, začíná mi být zima. Zámečníkovi teplo. Mému muži to začíná být jedno. Po půl hodině, se otevírají dveře a my se radujeme, jako malé děti. Mám pocit, že jsme skutečně zdolali Severní pól. …
Byla to jen taková netradiční Popeleční středa.



sobota 2. března 2019

Předjaří ...



Jaro začíná ...
když notuješ si s ptáky,

když vnímáš volnost taky. 

Vůni i těch nejmenších květů,

cítíš celým bytím. Prostě je tu.

Slunce ještě nemá tolik sil,

aby člověk zimník odložil.

Když zkusíš prožít jaro na zkoušku,

trošku, málo, jen tak po doušku ...

Dostaví se jaro ve Tvé duši,

jaro, co Tvé duši tolik sluší ...
Věra Fina





V momentě, kdy jarní slunce zaťuká na okno,
snažíme se být co nejvíce venku.
Užíváme nádherného předjaří.




Snažím se načerpat potřebnou dávku energie.
Po dobrání dvou antibiotik současně a dalších lécích,
cítím stále velkou únavu.
Nikdo jiný, než příroda, nemá tu moc, nám ji navrátit.



Carolinka vzala s sebou do náruče přírody své housle.
Prožily jsme nádherný den jen my dvě, 

probouzející se příroda,
 vzduch předjaří …
a její serenáda.
Krása.



Dotek jara



V posledních dnech, ač jsem prožívala velkou únavu,
 snažila jsem se, alespoň trochu pracovat 

a tvořit na pěkných věcech.
Jednou z nich je projekt Jelimána, 

který brzy velmi ráda představím.
Je to podle mého názoru můj zatím nejnáročnější projekt,
a pevně doufám a věřím, že bude také nejhezčí.




Projekt plný nadějí a krás,
kterého i ty můžeš být součástí.





Ve volném tempu píši a sepisuji novou knihu,
která slibuji, bude knihou lásky a dobra.




Přišla mi do cesty také milá nominace,
na kalendář roku 2019.
Najdete tam Mámin kalendář – každý den je dar
Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
Proto všem, kdo tomuto kalendáři dají svůj

Ze srdce děkuji.




Vnímám to jako poděkování od života,
 za to, že svůj slib plním.
Slib, že budu velebit každý den na tomto světě.
Protože:
„každý den je dar…“




Věrka



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...