Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

neděle 28. dubna 2019

Startujeme ...



Často si říkám, že všechno špatné je k něčemu dobré. 
Jen v danou chvíli nevíme pro co. 
Ale život má na všechny naše otázky připravené odpovědi.
 Jen on sám ví, kdy nám odpovědět.





Když jsem v roce 2017 prožila léčbu šokem u posudkové lékařky, 
která v podstatě bagatelizovala můj boj o život v onkolog. nemoci,  
neměla jsem ani tušení, co vše se bude odvíjet…


Nesmekla jsem čepici a nezmačkala ji … 
Nejprve jsem bojovala za sebe. Vnímala jsem to jako něco nemyslitelného, 
aby k člověku po těžké nemoci, bylo přistupováno s takovou dávkou ironie, 
bezcitu a nepochopení. 
Časem jsem sepsala petici za nutné změny při posuzování LPK. 
Byly to tenkrát pro mne víc než dramatické chvíle…




Petice se naplnila podpisy rychlostí světla a začaly se dít věci. 
Tenkrát na samém začátku byl právě on, pan Pavel Bělobrádek, 
kterému jsem osobně předala petici do jeho rukou. 
Byl a je členem petičního výboru Poslanecké Sněmovny, 
a když jsem mu vyprávěla příběh dech beroucí, naslouchal mi a snažil se najít řešení.


To je důvod, proč jsem ho opět oslovila pro otevření putovní, charitativní výstavy
 „každý den je dar“
Velmi rád mé pozvání přijal.
Samozřejmě velmi ráda vás srdečně zvu na tuto vernisáž v Náchodě, 
která má své zahájení 29. dubna od 15.00 hodin, další část bude 6. května od 15.30 hodin a potrvá, až do 17.května. 
A vzpomínáte si na mé setkání v Hotelu U Beránka ZDE
Jo, nic na světě není náhoda.




Celý minulý rok jsem usilovala o nutné legislativní změny 
vyhlášek a zákonů pro hendikepované. 
Mnohé se podařilo, na mnohém stále pracuji. 
Jednala jsem s mnoha politiky, s většinou osobně. 
Samotné srdce mi říkalo a vedlo, kterému stisku rukou mohu věřit a kterému ne. 
Našla jsem odvahu a vyřkla pravdu na půdě nejvyšší. 
Samozřejmě, že se to neminulo účinkem. 
Trestem pro mne mělo být, odebrání dávek a nároků. 
Sám můj muž šel se svou kůží „na trh“… více v knize
Skrze moře emailů a zpráv jsem pochopila, že tento boj, už vůbec není o mě…



Národní rada osob se zdravotním postižením mne nominovala za tento boj na Cenu Mosty. 

Nikdy jsem nebyla na metály, ale měla jsem pocit, 
že v tom davu, se našel  kdosi, 
kdo má pochopení, empatii a cit. Konečně …



Mnohdy prohraná bitva, může být neskutečná výhra…
Píši o tom všem v knize Máma čisté jiskření.
 A už tam vlastně píši o tom, že chci druhým pomáhat … 
Skutek nebyl daleko od myšlenky.





Bohužel zemřela jedna má kamarádka, s kterou jsem prožívala společně boj v nemoci. Ztratila naději, odevzdala se…odpískala to …
 Napsala mi, že navždy zůstávám v jejím srdci. 
Chtěla jsem tak moc pomoc…Přemýšlela jsem, co udělat pro takové lidi …
 Ano, zhmotnit naději. 
Vytvořit motivaci…

 „Sad nadějí“.




Dlouho do noci a mnohdy do časného rána jsem pracovala na této myšlence.

A tak jsme oslovili nespočet lidí … Vyvolali jsme mnoho jednání. 

Na papíře se začala tvořit studie, projekt …

V Sadě nadějí bychom rádi umístili sochu Anděla Naděje v životní velikosti, dřevořezbu. Vybudovali kapli, meditační odpočinkovou zónu a altán pro pravidelné setkávání. 
No a samozřejmě stromy.





Rozhodla jsem se přiložit ruku k dílu a tak jsem malovala, malovala a malovala.
"Já ten Sad nadějí vymaluji". řekla jsem svému muži.

S těmito obrazy budu uskutečňovat charitativní, putovní výstavy, vernisáže 
„každý den je dar“. 
V Náchodě, v Brně, v Mladé Boleslavi, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Praze … křížem krážem, přes celou naši zemi. 

A pro ty, kdo by chtěli podpořit můj projekt 
a také si zakoupit obraz pro Sad nadějí, je tu možnost.
  ZDE  





Obraz, umělecký tisk, bude mít na zadní straně velké, kulaté razítko 
na podporu tohoto projektu, jako poděkování.
Bude uvedeno, o kolikátý obraz z dané limitované edice se jedná, 
včetně mého originálního podpisu. 
Výtěžek z prodeje bude určen přímo na transparentní účet neziskové organizace Jelimán.




Pár slov jsem o výstavě "každý den je dar"  i Sadu nadějí sdělila 
ve středu v Českém rozhlase Hradec Králové
.
 Měla bych být zřejmě hostem v rádiu Proglas 
a živě i v Divadle Pod Palmovkou, jako host večera.




Osud mi posílá do cesty tolik úžasných lidí, skvělých „náhod“ a já jsem nesmírně za to osudu vděčná.





Těším se na vás

Věrka




úterý 23. dubna 2019

Někdy je fajn nespěchat a přijít pozdě...



Pondělí velikonoční. 
V horském kostelíku začala mše.
 Nikterak jsme s Carolinkou nepospíchaly. 
Takové krásné sváteční, ráno, kdy slunce ještě nemá sílu, 
ale přitom ho jsou plná luka, lesy, všechny květy, které se teprve probouzí do jara… 
To ráno přímo vonělo krásou. 
Bylo by škoda spěchat v té kráse…

Někdy je fajn nespěchat a přijít pozdě.





Kačka sahala na trávu a říkala:“ podívej mami, není ani rosa.“ 
A v té kráse, kdy se sluneční paprsky topily a 
snoubily se svátečním ránem, se nesly tóny varhan z nedalekého kostelíku.

Někdy je fajn  nespěchat a přijít pozdě …






Maličký kostelík byl plný lidí. Usedlíků, starších babiček a dědů …
Sedly jsme si ke dveřím, kam proudily paprsky slunce. 
Jinde nebylo místo.

Někdy je fajn  nespěchat a přijít pozdě …



Po chvíli jsem si povšimla, že na zemi ležel nehnutě hodně velký brouk. 
Studená dlažba, studený kostelík…jak hrála hudba, jakoby občas brouk pohnul nohou. 

Pošeptala jsem o tom Kačce.
„Mami, musíme ho zachránit…“ pošeptala mi.


Poslouchaly jsme tóny varhan i slova pana faráře,
ale nejvíce jsme pozorovaly obrovského brouka. 
V kapse jsem našla zmačkaný paragón z nákupu.

Když mše skončila, brouka, který „hrál“ mrtvého brouka, jsem postrčila na paragón. 
V tu chvíli se pohnul. Nesla jsem ho rychle ven…
jenže „mrtvý brouk“ se stal živým. 
Spadl na zem a já se ho jala opět nabrat na paragón. 
Lidé kolem stáli a dělali prostor pro záchranu brouka. 
Podařilo se. 

Vypustily jsme živého brouka ven do trávy … na sluníčko…na vzduch … do jara…




Lidé měli na tvářích úsměv… líbil se jim obyčejný dobrý skutek …

Někdy je fajn  nespěchat a přijít pozdě …

A já cestou z domů ucítila, že velikonoce jsou právě o takových maličkostech.

O dobrých skutcích, které nemusejí mít gigantický rozměr,

 protože maličkost dokáže mnohdy zahřát srdce, 

vykouzlit úsměv a to je víc než hodně.




A závěrem vás zvu na mé osobní pozvání na výstavu "každý den je dar",

v live vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové

K poslechu zde:
V pořadu Dobré odpoledne Pavly Kindernayové,
mé pozvání začíná na 14 minutě 23 vteřině pořadu
dne 24.4.2019
Srdečně vás zvu


Věrka



čtvrtek 18. dubna 2019

Velikonoce ...



Ať slavíte svátky velikonoční jakkoli,

Na mši, liturgií, v kostele …

Meditací sami se sebou…

V přírodě, jako oslavou jara …

Nebo s rodinou a přáteli …

Mějte dny příjemné, laskavé a prosluněné.




Naše velikonoční přípravy jsme pojali vcelku ležérně.

Obarvili jsme vajíčka.

Koupili koledu pro kluky,

pro jejich taťky "pekelné" pití

a tradááá do Nebe...





Na stůl jsem dala starý ubrus z dob mé babičky

a tiše jsem vzpomínala...

Moje babička na Velikonoce vždy dávala na stůl naškrobený, bělostný ubrus.

Říkávala, že v tyto dny je dobré mít čisto na stole i v sobě.





Velikonoce jsou pro mne svátkem vděčnosti.

Svátkem uvědomění a zastavení...

A v té tiché chvíli, mi na škrobený ubrus spadla velká, těžká slza ...




Utřela jsem ji dlaní, poděkovala a poprosila...




Velikonoce nejsou pro mne dnem, 

plných talířů  a číší ...

Jsou pro mne dnem plného srdce a mysli.




Velikonoce jsou pro mne paletou barev,

paletou pocitů a vjemů.




Velikonoce vnímám, také jako dny jara.

Dny lásky, poděkování, rozjímání

a uvědomění, že stopy, které činíme, jsou věčné ...





Mám ráda svátky jara.

Svátky setkávání a zastavení. 

Dny, kdy přichází nové.




Ty vaše, nechť jsou kouzelné ...

Ať jsou příjemné, prosluněné a čisté, jako naškrobený ubrus ...




sobota 13. dubna 2019

Výstava, vernisáž - první zastavení



Už nějakou dobu se zmiňuji o projektu


Na jeho podporu jsem se rozhodla

uskutečnit putovní výstavy, vernisáže s názvem,

které je současně mé motto

„každý den je dar.“


Obraz s názvem "zlaté štěstí"

Malovat obrazy bylo vždycky mým koníčkem.

Relaxací a radostí zároveň.

V podstatě od malička.





V některé z mých knih se zmiňuji o tom, jak jsem ráda kreslila

inkoustovou tužkou na okraje zemědělských novin

u babičky na samotě u lesa.

Hrot tužky slinila a s fialovou barvou kouzlila.










Nečekám na štěstí jen s nataženou rukou.

Maluji, abych přispěla k podpoře projektu „Sad nadějí“.

Umělecké tisky obrazů v limitované edici jsou prodejné.

Organizujeme vernisáže, výstavy 

„každý den je dar“  

napříč celou naší zemí.

Je to velmi náročné, ale osud mi posílá do cesty lidé,

kteří jsou těmto projektům nakloněni.

Podporují mě a já jim z celého srdce DĚKUJI.

Projekt jsem představila veřejnosti i na předávání cen Mosty
před nedávnem v Třebíči.

Shledal se s velkým nadšením.




Nedávno jsem se rozhodla pro jednu moji  kamarádku

 namalovat obraz s názvem „zlaté štěstí“.

Když jsem uprostřed noci malovala toto štěstí, 

přemýšlela jsem o životě.

Přemýšlela jsem, jak je život krátký.

Jsme tu jako na výletě … na procházce…

Je dobré, aby po nás zůstala stopa, která má smysl.






Věřím, že „Sad nadějí“, bude jednou z těchto stop.






Dovolte mi, abych Vás pozvala na první zastavení putovní výstavy, vernisáže,


která se koná v Královéhradeckém kraji,

ve městě Náchod

dne 29.4.2019 a následně 6.5.2019

(viz. pozvánka)

Těším se na vás 



  
 Věrka s rodinou



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...