Prosím a žádám ...

Už dlouho jsem zde nepsala o životě - neživotě po rakovině. Dnes musím!

Skutečně nemám sil ani slov. Vás snažně prosím a žádám … pokud můžete a nebo víte o někom, kdo by mi mohl pomoci, napište mi. Sem do komentářů nebo na email 

info@knihamama.com

Děkuji

Od začátku :

Začátkem února 2017 jsem postoupila vyšetření posudkové lékařky (LPK). Lehce jsem se o tom zde zmínila, ale těžce to nesla. Měsíc mě nebavilo vůbec nic. Ani psát Moji knížku, ani vařit, uklízet, fotit…vůbec nic. Potřebovala jsem pomoc. Proč?

Posudková lékařka postavila rakovinu na úroveň těžší chřipky. Můj vývod bokem, který mám po zbytek všech mých dnů, pokládá za jistý design v mých 46  letech.

To, že mám fatální, řekla bych až dramatické, dopady po ozařování nazvala

„ jiným komfortem života“ (nepřeji to nikomu ani ve snu, ani na jediný den)

Na tomto sezení, kde byl přítomen i můj Petr, neboť je mi stále na blízku

 (neb není vhodné pro mne na delší trať řídit auto, po 33 dávkách radioterapie mám časté a náhlé stavy off ). Tak toto sezení skončilo mým psychickým kolapsem. Jestli pro mne byla náročná cesta rakovinou, věřte, že ještě náročnější je cesta po rakovině tímto aparátem.

O sebevědomí zde není možná ani řeč. Na chodbě LPK není ani věšák, kam by si člověk pověsil bundu. Sedíte na LPK mačkáte na klíně kabát. Vodu vám nikdo nenabídne (což pokládám při nejmenším za slušnost člověku po smrtelné nemoci).  Ani kapesník, když začnete plakat (což bylo samozřejmostí na onkologické klinice) Ani dobré slovo.

Omluvila jsem se, vstala a odešla na chodbu, kde jsem se složila. Můj muž vyšel za mnou, záhy i LPK. S lhostejným pohledem a beze slova skončila tato akce posudkové lékařky, která má aprobaci anesteziolog. Zdůrazňuji, neboť s tímto zaměřením rozhoduje o osudu člověka, který prošel rakovinou a prochází tak závažnými problémy, které řeší špičkové kliniky a jejich lékaři dodnes.Petr se mě zastal, důrazně.

Další měsíce běžely (slovy čtyří) a já čekala rozhodnutí na papíře, o tom, že mávnutím kouzelného proutku zvaný byrokracie LPK jsem invalida – neinvalida.

Nazvala bych to příznačně

Místo lázní, do práce

Ano, přesně tak. Pro mne bude nejlepší práce.

Cituji LPK:  „Pokud možno nějaká separé kancelář, (protože život se stomií není vůbec jednoduchý) tak abych byla raději sama, až mi zase pytlík selže.“ 

Zdá se to diskriminační? Mě především šílené.

Šílené se mi i jeví, že alkoholismus a lidé léčeni na drogovou závislost, jim je přiznán plný invalidní důchod, téměř automaticky. Psala bych tu spousty věcí, které jsou šílené, ale dnes nechci.

„Vypadáte přeci tak dobře, máte úžasnou prognózu“ cituji LPK

 Ale to je o mé vnitřní síle, žít, jak žiji…A věřte, že mi to někdy dá dost práce… dnes o tom nechci psát, jindy. Na otázku, co to má vše za smysl? Odpověď od LPK nepřišla.

Jsem tu hlavně máma, pro malou 8letou Carolinku a snažím se o to ze všech sil. 

Aby prospívala…i já …i celá rodina.

Co to bude mít za smysl, mě hnát do práce? Recidivě jsem tak blíže… Často mívám stav off, kdy několikrát přes den usnu. Nástup únavy je okamžitý.  Nedávám to… Má to zažité nejeden onkologický pacient, po takto náročné léčbě. Prošla jsem chemoterapiemi i ozařováním zároveň.Trvá to ještě několik let poté. Každý rozumní lékař ví, že nejdůležitější pro takového člověka je klid. Neboť tento stav po rakovině  se nazývá remisí. Rakovina není nikdy vyléčena, pouze zaléčena. 

To, že mi amputovali rektum, je asi také design, který ovšem při delším sezení pěkně bolí.

Pytlík na bříšku je také náročnou záležitostí. 

Nikdy bych o tom zde nepsala a ani nemluvila. Ba dokonce něco víc…Píši o tom v knize Velká máma s takovou pokorou a odevzdaností…pro naději druhým…

Pro pocit, že i s tímto omezením, je život fajn. Pro radost zdravých lidí, že jsou zdravý. 

Že každý den je dar …

Až do chvíle, než si přečte slova v dopise od LPK.  To je asi trest za to, že jsem v náročných časech sedla k počítači a psala… psala…a psala…

Knihu Velká máma

Ta měla křest pár dní před zmiňovanou LPK. Po této akci k nám domů přišla sociální pracovnice, prozkoumat mé, naše poměry. Asi zda si celou tu věc nevymýšlím. Věřte, že bych si raději tato slova četla, jako něčí, vymyšlený příběh.

Avšak týká se mě samotné.

Na této „návštěvě“ sociální pracovnici spadly desky s listy na zem. Co v nich bylo?

 Vytištěná zpráva z Novinek, kde se píše o knize Velká máma.

Že by se u nás úspěch po právu neodpouštěl?

Snažím se a vy co mě čtete nějaký čas, to víte … rozdávat lásku, naději a víru dál lidem. V podobě knih. Možná nadešel právě nyní čas, vám sdělit, co je mým snem, o kterém jsem se zmiňovala v rámci pohádkové Moji knížky.

V čase adventním, toužím navštívit dětské onkologie a Moji knížku těmto dětem věnovat. Vím, jak je těžké jít touto nemocí a také jsem ji žila v čase Vánoc. 

Chci dětem udělat radost, potěšit je, zmírnit jejich trápení a bol. 

Protože život by měl být o naslouchání, o dávání, o lásce a pochopení… o nás lidech …

Věrka

♥

Za pomoc a sdílení děkuji

Děkuji i za všechny vaše emaily,
 kterých si vážím, cením  a zůstanou jen u mě.

Tam, kde se dokonale ...

odpočívá.

Nabírá sil a umývá duše.

♥

Kde je slyšet klapot koňských podkov. Koňská řeč v podobě frkání, kývání hlavou a její sklánění, až k zemi. Pohled do velkých a hlubokých očí, kde se ztratíte, jako zrnko písku v moři. Tam, kde je slyšet i pohazování koňské hřívy vzduchem.

Tak, tam vás srdečně zvu.

♥

Pár mých fotek a slov, můžete sledovat i zde

K ranní kávě či odpolednímu čaji o páté, si můžete kliknout na maličký zákusek.

♥

Nad hlavou poletují vlaštovky, které mají svůj domov v maštali. Ve vysoké trávě je slyšet kobylky a cvrčky. Přesně ten koncert, který má skřítek Povídáček uschovaný ve svém šumítku ve své mošničce.

Protkaný svěžím větrem a vůní letního lesa.

♥

Všimli jste si, že všechny události k nám přicházejí vždy v pravou chvíli? 

I když se nám to mnohdy tak nezdá, s odstupem času to tak vidíme. 

A pro mne zastavení u ohrady koní, kde voní heřmánek a Carolinka jim krmí překrásné koně, přišlo v pravou chvíli.

♥

Práce na Moji knížce je mnoho. Neboť opět bude kniha vydána mnou.
Moje knížka bude z kolekce knih s duší
 
Ty největší práce nejsou vůbec vidět. Tak, jak to v životě chodí.
A já už cítila, že se potřebuji zastavit. Zvedla jsem hlavu k blankytu a nechala si česat myšlenky větrem.Tak, jako koňská hříva je jim česána. Udělala jsem pro radost duše pár fotek a zbytek jsem si prostě jen tak užila.

Vnímat jen chvíli TEĎ, bez času a okolností. Přesně tak, jak píši v Moji knížce dětem. Kousek té krásy, dokonalé chvíle přítomnosti vám obrazem posílám.

koňské políbení

A všude ta vůně ... koní, přírody a sena

Přeji vám kouzelné chvíle TEĎ

I ty si užij to kouzlo chvíle ....

Věrka 

♥

Dlouhověká sukně ...

 

Jsou tomu už 4 roky, co jsem právě zde na tomto blogu psala o sukni do roztrhání.

Popelín, lehký jako vánek, vzal po letech za své. Ale můj oblíbený zbytek džínové sukýnky stále drží a více méně roste se mnou už neuvěřitelných 12 let. S některými věcmi se prostě neumím rozloučit a tak je tu update zbytkové sukně po třetí.

Tentokrát jsem šla do prodloužené délky a to rovnou dvakrát.

Jak se říká :

„Aká matka, taká Katka“

Naše Kačka má stejnou sukni, jako maminka. Radost veliká …

♥

To jsou právě ty chvíle, kdy si člověk uvědomí, že tu největší radost, často objevíme v těch nejmenších věcech a počinech. 

♥

Přeji všem radostné chvíle

Věrka a Carolinka

♥

Máme posečeno ...

Co je nového v našem Nebi?

Kromě toho, že máme posečeno, máme nového nájemníka. Zjistila jsem, že na samotě u lesa se děje tolik věcí, že za jeden den, máme tolik zážitků, že  bych měla příspěvků na blog na týden.

Takže postupně.

Když je den, jako korálek ... když voní, jako voňátka ...

Na naši louku V Nebi, jsme zavolali zdejší dobrou duši s traktorem.

 Při sekání se zjistilo, že ve vysoké trávě žije koloušek, dle slov domorodců, zřejmě nějaký čas už sám.

kopeček zůstal v porostu , pro malého kolouška

Pro naši Carolinku, zvířemilku neskutečný zážitek. Samozřejmě, že jsme neosekali louku celou. Kopeček uprostřed je s vysokou travou, pro malého kolouška, který se jmenuje podle Carolinky Bóba. Carolinka mu nosí v kyblíku žrádlo a vodu. 

Myslí si a touží po tom, že si Bóbu ochočí… 

Ach ta vůně .... mám ji ráda

Bóba

 ♥

Takže, už odpoledne to věděla celá vesnice, že u lesa „V Nebi“ je malý koloušek Bóba a Carolinka je jeho chůva… Dozvěděla se to vesnice snadno. Děti se schází u zdejší požární nádrže, v které se nadšeně koupou …chytají čolky a rada starších opodál na lavičce před koloniálem vše rozebírá. Třeba takové vesmírnosti, že voda je skvěle čistá jinak by čolci chcípli…

Život na vsi mě baví a myslím, že můj fotoaparát zde rozhodně nebude zahálet.

Když jsem viděla tuto fotku, hned mě napadlo - andělská křídla

 Co bylo pro nás velkým překvapením, když při naší snídani venku v trávě, za ranního rozbřesku přicházela k nám ze zarostlého kopečku návštěva. 

Malý Bóba. 

Je plachý … nesnídal s námi, ale to nadšení malé Carolinky, že se ji sen plní, je víc než kouzelný. 

♥

Kouzelný, jako červené krásky v trávě, v dlani či na stéble trávy. 

Kouzelný, jako západ slunce, tam vysoko a hluboko v horách …

♥

Přeji všem krásné letní dny

Věrka 

♥