Příběh bílých rukaviček

Minule jsem vám slíbila, že dnešní příspěvek bude sice o mě, ale bez mých fotek. Nastala změna plánu. Tak, jak to v životě bývá. Slíbené přinesu příště …dnes jsme měli u nás doma skvělou, kouzelnou návštěvu. Popíjeli jsme nealkoholický punč a bylo nám moc dobře. Kdo byl mým dnešním hostem? Byla to bytost velmi milá, příjemná, krásná a řekla bych až éterická. Moc ráda vám ji představím, ale je ještě čas. O této návštěvě budu psát jindy a moc ráda. Pro vás všechny… A věřím, že vás potěším…

♥

Když tento host z dnešní návštěvy odjel, zazvonil u našich  dveří pošťák.

♥

Přinesl balíček, úhlednou obálku. A v ní bílé pletené rukavice. Poslala mi je paní, která má moji knihu Máma a která pracuje v domově důchodců. 

Jednoho dne tam přivezla rodina téměř 90 letou dámu, na vozíčku a bez jiskry v oku. Tato má čtenářka, která se věnuje v domově důchodců volnočasovým aktivitám, se snažila navázat s touto dámou kontakt ... bylo to náročné. Paní byla "raněná". A tak hledala cestu k ní, jak se jí přiblížit. Ptala se jí, co dělala ráda dřív, když byla mladá, co měla za koníčky. Prý ráda pletla. Tak ji má čtenářka přinesla pletací jehlice a vlnu a také krabici s bílou vlnou, která byla zašmodrchaná ... úplný chuchvalec. Paní začala mít opět jiskru v očích.

 Má čtenářka chtěla onu krabici zacuchané vlny vyhodit, nabízela ji jinou. Stařenka ji to však nedovolila. Po nocích rozmotávala to klubko, až ji brýle ze špičky nosu padaly...a ona ho rozmotala. Upletla z nich bílé rukavičky a řekla, ať je dá někomu, kdo si je zaslouží. Má čtenářka řekla, že to je škoda ... odpověď byla, že je škoda jenom dobrého člověka a v ten moment má čtenářka věděla, komu rukavičky věnovat. Dnes mi přišly po větru domů poštou. A já okamžitě vzala knihu Máma, napsala věnování, úžasné 90 leté bytosti a s poděkováním před ní skláním hlavu.

Je radost, když si lidé nadělují radost ... je radost, když život začne opět chutnat ...

♥

Vaše Věrka

♥