Sedím na kopci ...

Život bez komfortu a civilizačních vymožeností se zdá krásným jen na chvíli …

Pravda je však mnohem hlubší.

♥

Sedím na kopci, pozoruji zapadající slunce a říkám si jak málo a jak hodně vlastně člověk k životu potřebuje.

Cítím, jak se mi nechce tam, kde tomu říkám doma. Cítím, že tady je mé doma.

V zóně klidu a pohody.

Neslyším zvonek od branky … Nevím, co se děje ve světě, nemám tu televizi ani zde nečtu noviny  … Nevím, co vše je v mé plechové schránce doma na bráně….

Odpočívám

Sedím na kopci … a nic mi nechybí. Nemám na sobě krásné šaty, parfém co zbožňuji. Ani nejsem nalíčená …A vůbec nic mi nechybí …

K obědu jsem dnes nevyvářela, tak jak ráda dělávám.

Spíme jeden vedle druhého …před spaním si dáme pusu a ještě si povídáme. Neponocuji u počítače … Televize nesvítí do noci.

Sedím na kopci a nic mi nechybí.

♥

Slyším v dáli, jak bečí stádo ovcí … kolem mě orchestr cvrčků a kobylek . 

Sedím na kopci a je mi dobře …

V neděli tady v horském kostelíčku byla mše. Byla jsem k Bohu blíž než kdy jindy. Nejen proto, že tady si na mraky můžete sáhnout…ale protože se mě dotkl poklid.

To je řeč z nebes…

♥

Druhý den, časně zrána, jsem jela z kopce dolů do městečka. Na cestě mezi dvěma vesničkami jsem potkala  starou babičku o francouzských holích a na nich měla tašku a v ní chléb, který nesla z koloniálu. Zastavila jsem a nabídla ji, že ji svezu domů.

Byl to jen kousek, ale stará babička měla takovou radost , že jsem ji cítila i já.

Když jsem ji pomáhala vystupovat z auta, řekla tak, jak se kdysi říkávalo:

„Pán Bůh Ti to zaplať…ďouče drahý “

♥

Za pár dnů poté jsem potkala paní, známe se od vidění. Slovo dalo slovo. Podala mi ruku a v ní byl malý přívěšek v podobě andělíčka … který mi darovala pro štěstí.

♥

A já v tu chvíli si vybavila starou babičku na cestě mezi vesnicemi i vitrážová okna, horského kostelíku, kdy modrými sklíčky ke mně proudil sluneční paprsek světla a já cítila neskutečný klid, pohodu a smíření.

Všechno se na světě děje z nějakého důvodu.

To dobré i to špatné. A je jen a jen na nás, jakou optikou ty věci budeme vidět. Jakým úhlem se na ně podíváme.

Mě se na malý okamžik proměnil svět díky slunečnímu paprsku v duhově modrý svět.

A tak to na světě chodí …

♥

Sedím na kopci a nic mi nechybí.

Slyším, jak z místní věžičky kostelíku pravidelně zvoní poledne a v šest večer klekání. Vnímám obyčejné chvíle, neobyčejných dní a v té kráse pro vás spřádám myšlenky. 

Pro další pohlazení na duši …další knihu.

Protože ta pohádková, ta už ťuká pomaličku na vrátka. 

A než spadnou na zem první zralá jablíčka, bude na světě…

♥

A když je řeč o jablíčkách … mám pro vás další krásné a milé překvapení.

 Ale o tom zase někdy příště … protože,

sedím na kopci …vnímám krásu světa … je jí tolik…

♥

vaše Věrka

♥