Je
tomu právě rok, co jsem zde psala článek
Asi
mě k těmto slovům evokovalo to, že jsem v neděli fotila děti u
nás V Nebi …jak se honí s drakem
a vzpomínala jsem na všechny ty podzimní drakiády…
Na
to, jak jsem jako malá holka toužila mít vystřelovacího parašutistu.
A toho dne
jsem se dočkala. Byla jsem tak přešťastná, že mám plastového panáčka, který
letí skoro do nebe…
♥
A já
v tom Nebi dnes s pokorou na ty dny vzpomínám.
Na
všechny ty draky, co jsem si nesla hrdě z papíráku, co stával na konci
Panské ulice,
na rohu vedle lékárny u Bílého lva.. Tak krásně to v rohové narpě
vonělo. Všemi barvami, papíry, tvořením …dodnes tu vůni miluji. Dodnes ráda
tvořím. Drak s oranžovými tvářemi se na mě smál z vrchního regálu ….čekal
na mě….
♥
Tak,
jako čekám nebo spíš věřím, že mé dospělé děti dojdou k poznání …pochopí, že
není možné, zavřít dveře za lidmi, co je vychovávali. Co jim dali lásku,
vzdělání, komfort všedních i nevšedních dní, vzpomínky i sebe…
Ač
mi moje máma odpovídá slovy:
„to je život“…já odpovídám …“ nemyslím si. Spíše sobeckost … možná i neslušnost. Na každý pád neúcta. Neúcta k mámě, která
naštěstí přežila rakovinu. Neúcta k tátovi, který jim dal vše ... “
A
zavírám oči a vidím všechny ty draky … a i přes zavřená víčka se na svět klube
slza.
Slza
poznání …že i za největší láskou, se může ukrývat bolest.
Nechávám
ji po sobě plynout, jako voda po kameni….Jak mi řekl můj anděl ve snu.
Otvírám
oči, utírám si je a vidím krásu všech krás…
Carolinka
s kamarádkami ke mně běží a volají:
„
mamíííí …dívéééj …letíííí…“
Odlétá
bolavá myšlenka a vidím radost. Dětskou radost, která se dotýká až do morku
kosti.
Radost
obyčejného dne
♥
Ne
všechny přání mohou být splněna…i to mi pošeptal anděl mého snu.
O to
víc je dobré vnímat ty, která ani netušíme, že jsou.
Že by nás potěšila,
obohatila, přinesla krásný den.
♥
Nemá
smysl asi pouštět po tváři slzy bolesti, za činy jiných.
Tak,
jako nemá smysl truchlit nad draky, které
odnesl vítr …smáčel déšť a vzal čas…
Je
tu dnešní den
A já
vidím třepotat se jednoho draka v blankytu nebe krásného dne…
Všem přeji jasné nebe nad hlavou a jasnou mysl…
♥
Věrka
♥
Věrunko vidím, že ač jsi velmi velmi silná, pořád je to tam, smutek, bolest. ano vím to, taky si pořád říkám, že takto to přece nemůže zůstat napořád, pak někdy svitne malá hvězdička naděje a jak se rychle objeví, tak i rychle zmizí (většinou doprovázena další velkou ránou přímo do srdce). ale budeme věřit, že se to zlepší, změní, děti pochopí.
OdpovědětVymazatVěrunko, krásné fotky jsi nám sem dala, posílám pohlazení. Majka
Milá Majko, děkuji za Tvé řádky. Víc než smutek a bolest, spíš pocit mrzení. Ale i nad ten už jdu... Často jsem hledala chybu v sobě...ale to je slepá cesta. Dnes už vím, že tyto bolesti plynou v nemoci. A abych si uchovala zdraví, žiji přítomností a radostí. Je jí kolem tolik ... Občas se člověk zamyslí, zavzpomíná, zastaví ... Napíše pocity světu ... Přeji krásné dny. Věrka
VymazatVěrko, já taky hledám pořád chybu v sobě a uvnitř vím, že vinna nejsem. ale je to hrozně těžké. taky se snažím moc a moc, ale jde to ztuha.
VymazatTo, co říká srdce, Tvé uvnitř, je správná cesta a odpověď.
VymazatAni si nedokážu představit, jak to musí bolet, když děti uletí a neohlíží se zpět.. Moudří říkají, čas léčí bolavé rány.. Věřím tomu. Můj muž teď má také daleko ke svým rodičům, a i přestože jim v mysli děkuje za vše co pro něj udělali, nedokáže poděkovat do očí.. Rozumím mu, některé bolístky zůstávají dlouho nezhojené. A člověk sám musí najít cestu zpět.
OdpovědětVymazatA hlavně odpustit nejprve sám sobě, pak se ta Cesta hledá snáze..
Pěkné podzimní dny!
Zuzka
Milá Zuzi, je to tak. Odpuštění a to obousměrné (sobě i druhým) je cesta. Píši o tom i v knize Velká máma. Byla to i cesta k mému uzdravení a věřím, že je to cesta v každé době, pro všechny na světě. Pěkné podzimní dny. Věrka
VymazatVěrko, je mi líto, že tvé dospělé děti ještě nenašly cestu domů, že tvé přání zatím zůstalo nevyslyšeno. Čím jsem starší, tím víc si vážím chvil, kdy můžu být se svými blízkými. Těš se z Carolinky, ze svého muže a z vašeho Nebe. A přeji Ti, abys brzy mohla být i s dospělými dětmi. Růža
OdpovědětVymazatMilá Růženko, děkuji. Mám to taky tak. Moc se těším ze svých blízkých a z každého dne. Vždyť mé motto znáš. Každý den je dar ...Věrka
VymazatVerko,drzte se...mam jiny pribeh,nemoci,bolesti,zle chovani.Citim s Vami.Jsem s Vami moc rada.Mejte se sedmikrasne. JP
OdpovědětVymazatMilá Jiřinko, to co nyní napíši, je moje osobní zkušenost. Dřív než vstoupí do života nemoc, je tu moc. Moc rozhodnutí, kterým směrem vykročíme. A já dnes už mám jasno, kudy bych ráda, aby mé kroky kráčely. Opatrujte se a přeji jen ten správný směr. Věrka
VymazatVerusko,urcite mate pravdu.Ja jsem si svou nemoc nevybrala.Asi vliv stresu,ziji zdrave a sportuji.Faktem je ,ze jsem hromosvod a resim spousty veci,kteri na me lidicky hazi.Porad doufam... Bude lepe.Mejte se sedmikrasne. JP
VymazatJiřinko, rozumím. Měla jsem to také tak. Určitě bude lépe.Mějte se krásně. Věrka
VymazatMilá Věruško, každý máme v sobě nějakou bolest.Já ohledně mého o dva roky staršího bratra.Od smrti mé maminky a to je 12let jako by pro mě neexistoval.Vytěsnila jsem ho z hlavy, jelikož ublížil moc mamince ,mladšímu bráškovi a mě vyuzil.Strašný sobec a přesto mámin mazánek.Každý si neseme životem něco ,co bychom nechtěli,ale bohužel takový je život.Přeji to nej a mějte se krásně.Martina
OdpovědětVymazatMilá Marti, děkuji za Váš příběh. Za otevření srdce. Děkuji. Přeji pěkné podzimní dny. Věrka
OdpovědětVymazatMilá Věruško, co k tomu dodat....snad jen popřát, aby drak který vzlétne a žluté listy podzimu, které vítr odnese, vzaly sebou všechnu tíhu a bol někam hodně daleko. Krásné podzimní dny babi Jířa
OdpovědětVymazatMilá babi Jířo, děkuji. Jo, asi tak ... Přeji krásné dny všem. Věrka
VymazatMilá Věrko, to není sobeckost. To je nesvoboda, pocit někoho držet, mít u sebe. Pokud dáte druhým svobodu, budete volná a svobodná i vy, přestanete se trápit.
OdpovědětVymazatLenka
Milá Leni, děkuji za komentář. To není o nesvobodě. Když se lidé nevidí a neslyší přes půl roku...to není o nesvobodě. To je nezájem. "Mám už svůj život" slyšela jsem...souhlasím. Jsou tu rodiče, co potřebují i pomoci. Oni to moc dobře ví. Přesto mají svůj život. A v něm nemají prostoru na chvíli pro rodiče? To musím skutečně nazvat sobectvím a nezájmem... Napsala bych daleko více, ale vracela bych bolest. Vážím si zdraví. Toužím mít zdraví. Proto to pouštím...Člověk si jen povzdechne, posteskne...něco by dnes dělal jinak. Věrka
VymazatVěrunko, taky bych k tomu napsala něco, ale jak píšeš, vracela bych bolest, jak moudře jsi to napsala. děkuji
VymazatDěkuji. Ony se některé věci těžko píší...však víš...
VymazatMilá Věrko, tak jako jste k sobě našly cestu zpět se svojí mámou, věř, že ji najdete i se svými dětmi. Alena (modrý kvítek)
OdpovědětVymazatMilá Alenko, děkuji. Ideální to není...ale kde je? Jsem pozitivní, snažím se tak myslet a konat. Svět je tak rázem hezčí ... Přeji Ti pěkné podzimní dny. Věrka
Vymazat