na andělské vlně ...

Dnes bych vám ráda chtěla představit (nejen) dílka naší Carolinky.

Její zamilovaný pár dvou andělů…

Ty vytvořila do školičky v horách pro jednoho hocha,

který zase pro ni vytvořil nádhernou skládanku.

Je fajn, když  od malička se děti učí, že radost se sdílí radostí.

Je to stejné, jako když se naučíme, že se před jídlem myjí ruce.

Prostě tak nějak automaticky se naučíme

dobré skutky oplácet dobrými skutky.

Maličkosti maličkostmi.

A právě v tento moment,  bych se moc ráda s vámi podělila o příběh,

řekla bych, až andělský příběh.

Mezi mými čtenářkami je jedna žena, o které nyní píši pár slov.

Droubounká, mladičká, usměvavá maminka tří dětí.

Má všechny mé knihy.

Její dcerka tolik miluje Povídáčka, že jsem jí poslala radost, v podobě kouzelného srdíčka. 

Možná to srdíčko způsobilo zázrak, o kterém Povídáček vypráví všem dětem i dospělým.

Když vyšla poslední část Máma čisté jiskření, o knihu si napsala pro tuto maminku, její 

maminka. Povšimla jsem si adresy, kam kniha směřuje. Za pár kopců od mého domova. 

Vybavila jsem si starou růžovou bednu na pečivo před koloniálem v té vesničce, protože 

právě tam moje mamka občas kupovala páteční chleba, když jsme jeli k babičce… 

Do této chvíle není na příběhu vůbec nic zvláštního.

Až … do chvíle, kdy jsme si s milou a usměvavou maminkou napsaly pár řádků.

I ona si pamatuje starou růžovou bednu na pečivo před koloniálem.

Osud tomu chtěl a my jsme se potkaly na vlakovém nádraží.

Byla to chvilička kratičká. Pohledy očí, stisk rukou, pár slov…

Večer mě čekalo poděkování na jejím facebooku a já poděkovala jí.

Když mi bylo asi 13-14 let, jezdila jsem autobusem kolem jednoho domu, 

mezi vesnicemi, na samotě u lesa, směrem k mé babičce.

Ten dům stál mezi lesy, sám a sám.

Kolem létali holubi, sedávali na střeše domu, a všude bylo plno květin.

A právě tento dům mě moc inspiroval.

 Napsala jsem tenkrát skrze tento dům báseň.

O domově, o cestě domů…

O harmonii a lásce.

Vlastně byla to moje první báseň, která byla zveřejněna.

Za 35 let později stojím s usměvavou ženou malou chvíli na  peróně a povídáme si…

O dětství,o  růžové bedně u koloniálu a jednom domu, díky kterému jsem začala psát básně.

Tento dům, holubí dům, tato žena,  téměř éterická bytost, 

 moc dobře zná.

Jako malá běhala po dvorku jednoho stavení na samotě u lesa.

Proplétala se mezi padajícími holubími peříčky, chytala je do dlaní a přála si …

Byl to právě tento dům.

Na vlakové nádraží, k perónu přijížděl vlak.

Podaly jsme si ruce. 

Vyměnily úsměvy a obě jsme odjížděly svým směrem s nádherným pocitem,

jaký umí posílat právě andělé …