Medailonek
Moje
milé kamarádky, moc vám chci poděkovat za vaše myšlenky, které jste věnovaly mé
bytosti. Pozitivní myšlenky, slova a
přání. Moc a moc děkuji. Vše je v pořádku. Jsem v pořádku. A když toto mohu říci, jsem nesmírně
šťastná. A myslím, že to štěstí a radost se přelévá a tak je šťastný a radostný
i tento blog a moji čtenáři…
♥
Včera
ráno mi zazvonil budík ve 4.00 hod.ráno, neboť termín tomografu jsem měla na 7.30 hod. v Brně.
Musela jsem zajistit odjezd dcerky do školy ( přijel z Prahy její brácha) Zařídit
můj odjezd do Brna, neb mi odpoledne na mostě před městem bouchl palivový filtr
a auto se nehnulo z místa.
Jsou na světě dobří
lidé. Auto bylo odtaženo do servisu, druhý pán mě s Carolinkou odvezl
domů. Do Brna, kam jsem musela jet na nutnou a neodkladnou prohlídku nám
půjčila kamarádka své vozidlo. Když je
vůle, všechno jde
♥
Kontrola
byla náročná, o tom nechci psát. Večer, když jsem si otevřela počítač, blog a
chtěla jsem v rychlosti napsat alespoň jednu větu, větu poděkování, mě
přivítala věta anonymní paní. Samozřejmě, že mě nepotěšila. Ono ruku na srdce,
koho anonym, který se neumí podepsat , potěší. Ale opět jsem negativní energii
přetransformovala v pozitivní…v kupu lásky, kterou vám nyní dávám.
♥
Nenaštvala
jsem se, nerozplakala, nerozhodla se nepsat další články… možná dřív bych to
udělala…dnes ne. Rakovina mě posunula někam jinam a já věřím, že nás osud pořád
někam posunuje…někoho skrze velkou nemoc, někoho úplně jednoduše a lehce… Někdo však stojí. A tito lidé, co stojí, pak mívají zlé nápady, ironická slova a velkou
zášť v sobě. A já jim moc přeji lásku, světlo a radost…
♥
A kousek z toho dnes přináším…v podobě medailonku
Vyšla
jsem z ordinace CT, můj muž seděl na chodbě. Byla jsem jako vždy z tohoto
vyšetření zbídačená. V ruce napíchlou kanylu, sucho v ústech, těžký
dech a motání hlavy. Sedla jsem si v čekárně vedle něho. Musím zde sedět
vždy půl hodiny. Kdyby se dělo něco nepříznivého, okamžitě mě vezou na dialýzu,
vypláchnout ledviny. Pohladila jsem ho po ruce, objal mě. Periferním pohledem
jsem si všimla, že na chodbě čekárny byla vyšší tmavovlasá paní. Na moment jsem
si odskočila na toaletu.
Tam
jsem se potkala s onou vyšší tmavovlasou paní. Oslovila mě. Všimla si mne
už v čekárně. Jako by nás k sobě přitáhla pozitivní energie. Její nad
míru krásný úsměv. Slovo dalo slovo. Záhy jsme byly naladěny na stejnou vlnovou
délku. Říkala mě, hlavně si neklaďte nějakou vinu…už nikdy…vždyť to slyšíte i v tom
názvu nemoci rakovina. Pryč s ní.
A otevřela peněženku a vyndala z ní
malou medailičku.
♥
„Dejte
mi ruku …chci Vám něco dát…“ do dlaně mi vložila malý, zázračný medailonek. Pro
štěstí, pro radost z té chvíle…Pro pocit naděje…
Kus
té krásy vám i já posílám…
♥
„…děkuji,
jste tak hodná paní…něco Vám chci říct. Na poslední kontrole jsem i já zde něco nechala. Za rohem je tady
kaple. Je tam pařez před oltářem a na něm bývají nezištně věci pro naději
druhým. Měla jsem už dlouhá léta fosforující růženec na dně šuplete. Kdysi dávno jsem ho koupila spíše jako dekoraci do auta ... Nesvítil,
byl uložen ve tmě. Vzala jsem ho a položila na ten pařez. Pro naději, kdo přijde
na toto místo po mě. A vidíte, dnes mi osud za to říká své DĚKUJI. Tady na
chodbě toalety držím v ruce zlacený medailonek a je mi tak moc dobře …“
Věrka
♥
