Byla jsem nedávno na onkologické kontrole.
Když jsem byla na odběru krve, nad hlavou mi na stropě pluly mraky nad hlavou. Viděla jsem před sebou pacienty při chemoterapiích.
Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem touto cestou procházela.
Vzpomněla jsem si, jak jsem toužila vidět skutečné mraky nad hlavou, nadechnout se a slyšet tu nejkrásnější větu : “ jste již v pořádku.”
A taky jsem si vzpomněla, jak zbytečně mnohdy člověk prožívá stres, který k ničemu dobrému nikdy nevede.
A pak sedíte na onkologické kontrole, nad hlavou vám plují mraky a cítíte tu chvíli TEĎ. Tu cennost jménem život. Nic nad ní a nad něho není. Nic.
Život pluje dál… jako ty nebeské mraky a nikdo a nic nám nestojí za to, abychom si cennost jménem život nechali kazit.
A v oné čekárně na naději se potkal můj pohled s pohledem drobné stařenky. Jakoby s tíhou zvedla koutky úst a usmála se na mě. Svůj úsměv jsem jí vrátila. Úsměv. Gesto, které nás nic nestojí a je v něm tolik. Je v něm síla. Je v něm naděje. A já si díky tomu gestu uvědomila, jak moc jsem ráda, že motivační projekt pro onkologické pacienty “Lavičku naděje” budeme na podzim ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy uskutečňovat právě i pro starší obyvatele. Ano, i ti potřebují naději. Nejen v nemoci, ale v životě samotném. Ruka osudu zařídila, že se v tomto projektů propojilo tolik skvělých lidí najednou.
Na samém počátku mi cinkla zpráva od paní Heleny Bendové, kterou motivační projekt plný naděje oslovil. A pak… věci se začaly dít samy. Jako když se dotknete první kostičky domina a další, jedna od druhé, už tvoří cestu před sebou sama. Motivační projekt Lavičku naděje, jako první v Praze, slavnostně odhalíme na podzim 2024. Jsem moc ráda, že právě za podpory Magistrátu hlavního města Prahy v čele s paní náměstkyní primátora Alexandrou Udženijou a odborem zdravotnictví. Pozvánku zavčas zveřejním.
Motivační projekt Sad nadějí pro onkologické pacienty jsme před dvěmi lety propojili s mladou generací. Děti pomáhaly stromy naděje vysazovat a úžasně se o stromy starají.
Nyní motivační projekt propojíme s nejstarší generací. I ta potřebuje naději. Možná víc než by si člověk myslel. A právě ten úsměv stařenky před pár dny na oddělení onkologie mi to opět řekl.
Jsem vděčná, že mi život dává znamení.
Tolik znamenají. ❤️
