... dnes jsem se svoji dcerkou Carolinkou umývala okna. Okno vedle jejího oblíbeného kanape, bylo do jejího dosahu upatlané, smýjela jsem otisky dlaní, prstíků i pusinky. Najednou jsem si uvědomila, jak moc šťatsná jsem. Jiné holky v mém věku už dávno odrostly těmto pocitům, jejich děti jsou buď dospělé či dospívající. Mé starší děti jsou na tom stejně. Bůh mě má moc rád, že mi dal tu možnost vychovávat ještě jednu malou treperendu. Bereme to jako automatický jev, samozřejmnost. Jsou však záblesky, kdy najednou chod věcí vnímáme a cítíme jinak. Dnes takový byl. Snad je to i forma poděkování osudu za to, že jsou věci jak jsou. Že máme to malé, upovídané, pořád cosi přemísťující a věčně dělající nepořádek, stvoření. Bez ní by nebyl náš domov domovem a my lidmi, jakými jsem ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše milá slova a čas. ♥ Věrka