... tenkrát ...

… psal se tenkrát osmý prosinec odpoledne. Mrzlo, až praštilo a moje máma vylezla do koruny staré jabloně prořezat strom. Vylezla po žebříku  a s pilkou v ruce se jala prožezu. Stará paní sousedka na ní volala, ať neblbne, že má každým dnem rodit.

Máma v kožichu s hloupým nápadem slezla dolů. Vždyť byla v devátém měsíci těhotenství.

V noci se miminko rozhodlo přijít na svět. Bydleli jsme tenkrát na samotě u lesa, v domě s babičkou. V noci mrzlo ještě více než ve chvíli, kdy šplhala do koruny stromu.

Foukal mrazivý vítr a cesta byla sněhem zavátá. Táta nemohl pomalu ani nastartovat auto a tvrdil mi, že si myslel, že se miminko narodí uprostřed noci , sněhu, větru a mrazu v autě mezi lesy.

Byly to prý horké chvilky … ale dorazili po půlnoci do nemocnice a těsně poté, 9. prosince se miminko narodilo.

Tak jsem tenkrát přišla na svět 

♥ 

... s úctou a láskou k životu ...

Věrka

♥