...jede jede mašinka ...

a je sladká jako vzpomínka…

Vzpomínám, na den, kdy ses narodila. Je to právě sedm let… Venku mžilo, chladno bylo a pro nás se rozsvítil celý svět. Tolik světla jsi v sobě měla a máš od první chvíle na tomto světě. Nechť Tvá zář Carolinko nikdy, nikdy neuhasne.

... Carolinka tvoří radost na zítřek ...

A já Ti včera vyprávěla, jak v den narozenin jsem do školy nosila pytlík Bon parů. Barevných bonbónů, přes které jsem se jako malá ráda dívala na sluníčko. Některé měly v sobě i bublinku vzduchu. A paní učitelce jsem vždycky dala ještě jeden bonbón navíc, jako že zbyl. Ale já ho měla už dopředu u sebe v kapsičce, protože jsem chtěla dát paní učitelce radost… Zní to hujerovsky, ale já to ještě dnes cítím, jako ohromně čistou snahu o kousek radosti.

… a to mi zůstalo dodnes. A ty jsi mě tak hezky Kačko poslouchala, mé povídání o Bon Parech a o radosti a narozeninách, že pak jsi se sama rozhodla, že paní učitelce a dětem taky dáš radost.

 … před pár lety jsme spolu dělaly sladkou mašinku s vagónky z miňonek našemu Jájovi, který pronesl, že to byly jedny z nejlepších jednohubek.

A dnes vytvořila Carolinka mašinku s vagónky pro děti, kamarády do školy.

A do každého vagónku posadila medvídky hned dva. To jsem já a ty mami. Pozorovala jsem ji s povzdálí s foťákem v ruce a vzpomínala … a přemýšlela,  jak ten život letí…jako skutečný vlak krajinou…míjí lesy, města…projíždí tunely…někdy pěkně dlouhými, že tma nás svírá …ale vždy je na každém konci světlo … občas má pauzu na pár nádražích…a pak zase vyráží na svou trasu …některé cesty vlakem zapomeneme…na jiné vzpomínáme po celý život.

… a všude kolem malé oslavenkyně byla upatlaná čokoláda…na tváři, tričku, rukou, kuchyni…a vůbec mě to nevadilo. Když jsem viděla ty jiskry v očích, jak ráda a s láskou tvoří pro své kamarády…viděla jsem rázem ty jiskry v očích malé okaté holky, která nese paní učitelce „poslední“ Bon Par …

Carolinka s maminkou

Stále jste ke mně zvány na Giveaway za podzimním polštářkem PRO TEBE