Špacír ...

Slovo špacír je zde, na tomto blogu, doslova jako doma. V mnoha pádech je skloňován i v knize Máma a Velká máma. Dozajista bude i v pohádce, kterou píši.  Je součástí mých dnů a doslova stavebním kamenem mého dětství…

♥

Nezapomenutelné špacíry s moji starou , hodnou, drobnou babičkou. Její ruku, jako bych cítila i teď, když zavřu oči. Drobnou starou ruku, plnou vrásek a práce. Plnou lásky a obětavosti. Většinou v nich nesla z lesa šáchy na zátop. Jindy koženou tašku s nákupem z vesnické Jednoty. Ale často moji teplou ručičku.

♥

pilné včelky mají napilno 

jaro na dvorku za městem

A tyhle špacíry patřily všem ročním obdobím. Nejvíce si však pamatuji ty jarní. Když vzduch voněl a u Ježků v sadě bzučely včely v korunách starých jabloní. Když jsme s babičkou natrhaly první podléšky.

♥

chlupaté kočičky, jako chlupaté kočičky

A já ten fialkový poklad nesla domů s takovou radostí. Nenapadlo by mě tenkrát, že pro mě ty drobné, fialkové kvítky, budou tolik znamenat. Vzpomínku do konce života.

 Dokonce tak silnou, že jsem jim napsala vyznání v knize Máma…

♥

cestou na blata

ptačí píseň je tak svěží ... krása

Až když odlétne dětství a mládí…začneme si tu krásu ponejvíce uvědomovat …dnes se stejnou láskou prožívám špacíry se svoji nejmladší dcerkou.

Dovolím ji projíždět na koloběžce všechny kaluže, bláta a dojdeme často až na blata. Vracíme se domů špinavé, ale šťastné … a kdyby jeden špacír utkvěl mé dcerce v paměti, mám radost.

♥

jarní tání

Koloběžku pak umýváme v prudkém proudu malého potůčku … Když jsem viděla, jak Carolinka si márá ruce v té ledové vodě…vzpomněla jsem si na své toulky přírodou v jejím věku. Kolikrát jsme se v potoce vymáraly … do gumáku nám natekla voda a domů jsme se vracely s čvachtající holinkou. Mokří, špinavý, plni dobrodružství …

♥

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Fotky jsou ze špacíru včera.

Dnes jsme si vyšly na blata zase … Tentokrát  i s vnoučkem Jeníkem. Dnes jsem foťák nechala doma a moc mě to mrzelo. Vidět malého pražáka, jak se válí v blátě a to doslova… jak křičí radostí, když vjíždí s koloběžkou do řeky … byla prostě paráda.

Když jsem mu ukazovala kočičky …pořád opakoval „nevidím…“ Vzala jsem jako prstíček a hladila je …

“cítíš jejich kožíšek? Už víš, proč se té kytičce říká kočičky?“

Smál se, až se za bříško popadal.

♥

život jsme objevily i v kaluži ... musíme zjistit, co to bylo ...

jarní potůček je jako led

Mamíííí, honem vyfoť tu včeličku 

Pojď sééém, tady je šnečí dům.

Nejvíce mě pobavil odpovědí, když jsme se zastavily u staré jabloně. Vyprávěla jsem mu, jak na větvičce pučí pupeny, tím jak je sluníčko zahřívá. Pak z nich budou kvítečka a ty kvítečka, pak odletí ze stromečku , jako sníh. A pak se začnou tvořit jablíčka. Letní sluníčko bude mít sílu a jablíčka budou růst. Přijde podzim a my si tu dobrůtku utrhneme ze stromu.

Sedl si na bobek a odpověděl:

„ já na to tady počkám…“

Špacíry jsou pro mě nejkrásnějším zážitkem. Ať s foťákem nebo bez něho. A ty jarní zvlášť.

♥

Přeji vám krásné jarní dny a špacíry

Věrka

♥