Jedinečná a jediná chvíle ...

Některé dny mi připomínají jízdu na kole, když mi bylo 6 let.

Neuměla jsem ještě pořádně zvládat rovnováhu,

ale jízdu jsem si prostě užívala.

Vítr v kraťoučkých vláskách…

Pocit, že jsem se naučila to, co umí velcí…

Pocit, že mě to baví…

Překonání obav a užívání nekonečné volnosti.

Tak přesně takové dny vážně miluji.

Takový den byla i vernisáž výstavy „ každý den je dar“

V Klicperově divadle v Hradci Králové

/potrvá do 20.12.2019/

Všechno zorganizováno během pár dnů.

Bez velkých plánů, slov a aktivit.

Výsledek nádhera.

Děkuji všem za podporu a spolupráci.

Za průvodní píseň  "Andělská" od Zuzany Navarové

Na tuto vernisáž dorazila i má kamarádka, jak já říkám, z pravěku.

Z dob, kdy naše velké děti byly malé děti…

Kamarádka přijela s celou rodinou,

která se snad musela naskládat do zájezdního autobusu.

Všichni do jednoho mi udělali VELKOU radost.

A co víc… domluvili jsme se na druhý den,

na setkání v Nebi.

Do toho přijel další kamarád, 

největší kámoš naší Carolinky.

A i když špatně mluví česky,

seděli jsme  venku u hrnku kafe 

a všichni jsme si krásně rozuměli.

Na plechu malé plynové bomby kámoš pekl pečené kaštany

a myslím, že dlouho na tuto chvíli všichni budeme vzpomínat.

Vzpomínali jsme při loupání kaštanů všichni na všechno

 a na všechny a bylo nám dobře.

A když padla tma, nebe se poselo hvězdami,

povídali jsme si u ohně.

Můj pohled skrze hřejivé plameny byl rázem hodně daleko…

V dobách, kdy jsem se učila držet rovnováhu na kole.

V dobách, kdy jsem učila jezdit na kole malé děti,

které jsou dnes velké a které na svém kole jménem život,

zmizeli v nekonečnu všedních a nevšedních dní.

Ten žár a plamen ohně mě přenesl zpátky desítky let,

do časů tak dávných a tak živých …

Skrze ten žár a plamen jsem vnímala krásu té chvíle.

Každá chvíle je jedinečná, jediná.

Mám tu pro vás ještě jedno pozvání.

Na jedinečné a jediné setkání.

30.10.2019 od 18.30 hodin v Luxoru na Václavském náměstí v Praze

bude probíhat křest knihy „Holky to někdy nemaj lehký“.

Kniha Radkina Honzáka, Aleny Večeřové a Kláry Mandausové.

Kniha s příběhy několika žen.

Jsem poctěna, že ten můj příběh, se s pokorou sobě vlastní,

mezi tyto příběhy a do těchto stránek zařadil.

Budu se snažit na křest knihy přijít 

a prožít tak jedinečnou a jedinou chvíli.

Chvíli, jako když jsem se tenkrát učila držet

rovnováhu při jízdě na kole…

Chvíli, kdy mě hladil vítr v mých kraťoučkých vlasech

a já cítila štěstí…

Věrka

za oponou projektu ...

Čas od času vznikne na tomto blogu tak trochu jiný příspěvek.

Příspěvek, který není vidět na monitorech. 

Příspěvek, který je důležitější než ty, které vkládám na soc. sítě, pod jakoukoliv vlajkou. Facebookem, blogem, webem…

Jsou to obyčejné chvíle a dny, které žiji v „nesíti“.

Dny, kdy mám neposekanou zahradu, plný koš prádla, dva hrníčky na psacím stole a tři kolečka na pracovní desce od nich. Dny, kdy nevím, co dřív…

To se těžko fotí a těžko se o nich píše. 

Přesto tyto dny patří do mého života a dokonce si myslím, 

že jsou důležitější než ty voňavé, barevné, pozitivní a překrásné dny. 

Neboť díky nim si vážím těch dnů s nálepkou „prima“.

Projekt „Sad nadějí“ mě zaměstnává po celý rok. 

Zní to jako fráze…Tak pojďme blíž, za oponu…

Když odešla do nebe má kamarádka Soňa, viděla jsem na vlastní oči, 

jak vypadá, když člověk vše odevzdá, odpíská a pouští naději. 

V tu chvíli tak moc chcete pomoct... 

Někdy dotyčný nemá tolik sil nebo oporu nebo motivaci…

 Tenkrát jsem ji místo kytice, poslala svoji knihu, kde o ní píšu. 

A v ten moment mi došlo, že kytice zvadnou, ale slova, 

v knize ty zůstanou. 

I slovo se dá zachytit a zhmotnit. 

Určitě i naděje. Energie, co má obrovskou sílu, 

které se říká zázrak.

V ten moment ke mně přilétla myšlenka snad ze samého nebe…

 přímo božská myšlenka o Sadu nadějí.

Tak, aby si lidé, kteří neví, jak ji uchopit, mohli na ni sáhnout. 

Vytvořím Sad nadějí, kde bude meditační zóna v podobě Andělské stezky, 

s dominantní sochou Anděla naděje, jež drží v rukou holubici. 

Posla dobrých zpráv a samotné naděje… Pro tento dotyk, pro zhmotnění zázraku,

 konám tyto kroky. Pro naději těm, jež někdy nemají sílu, 

nebo dobré rodinné zázemí… Tvořím motivaci. 

Místo, kde bude možné zasadit stromy naděje…  

Projekt se vydal do světa, a to i díky mým obrazům, 

vernisážím výstav „každý den je dar“ 

a začal nabírat na otáčkách. 

Stejně, jako když pustíte káru z kopce.

Jenže není všechno pořád sluncem zalité…přesto si dovolím tvrdit, 

že vše se děje tak, jak má. I to blbé a na houby, má svůj význam. 

Záleží na úhlu pohledu, záleží na přístupu k daným událostem.

A tak když slezl poslední sníh a my jsme chodili 

se zahradním architektem po kopci, 

neměla jsem tušení, jaký cval kára puštěná z něho nabere.

Na oné cestě jsem poznala i nejedno zklamání. 

Uzřela jsem, jak vypadá slovo, které se nedrží a 

poznala jsem i spousty probdělých nocí a slz. 

Naučila jsem se číst v katastrálních mapách, dnes jako zkušený geodet. 

V horku, ve slunci i v dešti s pláštěnkou na sobě jsem probrouzdala tolik hor, kopců a údolí…jako snad nikdy za celý život.

 Nikdy jsem nepočítala kilometry, pohonné hmoty ani čas. 

Poznala jsem díky tomu tolik lidí a úžasných lidí… 

Tolik mi bylo řečeno a porazeno… a já vždy věděla, 

že cíl prostě nemohu minout. 

A tak mě snad samotný osud zavedl na místo, kam jsem si říkala,

 že  nemá smysl ani význam jet. 

Spletla jsem se…

Když nám navigace sdělila „přijeli jste do cíle“…  

Věděla jsem stejně, jako navi, že je tomu skutečně tak. 

Mé srdce mi to řeklo. Byla jsem překvapena a dojata zároveň. 

To místo navíc nabízí nejen „Sad nadějí“, ale i „Sadové lázně“.  

Místo pro relaxaci onkologickým pacientům a pacientům v remisi. 

Dětským i dospělým. 

Od toho dne jsem uskutečnila nejedno významné jednání. 

Ano, tušíte správně, hrají zde prim investice. 

A já sháním všemi možnými prostředky tuto horu financí. 

Usilovně a odhodlaně. 

Protože toto mi dává hluboký smysl.

Můj příspěvek začal slovy o žité realitě.

O hrníčkách na mém pracovním stole, o plném koši prádla, o všem, co mě provází …

 Vím, věřím, že cíl je na dosah. 

Vím, věřím, že tento projekt v této podobě splní své poslání.

Vím, věřím, že pomůže nejednomu člověku a 

vím a věřím, že to spolu dokážeme …

Dne 1.května 2019 byla zahájena veřejná sbírka pro tento projekt

Číslo transparentního účtu:     115-8835020217/0100

Děkuji ze srdce vám všem

Věrka

Ptáte se ...

Ptáte se, kdy vydám novou knihu "Vzorec na štěstí" ? /pracovní název/ 

Často sděluji, že štěstí k nám přichází v momentech klidu, ticha, 

kdy vypneme motor, který často jede na plné otáčky. 

Tato kniha nemůže vzniknout ve chvílích, kdy nevím, kam dřív skočit.

 Popřela bych tak to, co sděluji. Proto jsem v 8. kapitole přestala psát, 

neboť jsem pracovala na jiných důležitých věcech. 

V těchto dnech opět otevírám rukopis plný radostí, pohody, štěstí. 

Tvořím "Vzorec na štěstí", dokreslený mými fotografiemi, 

vzpomínkami a moudry mé babičky, 

který bych velmi ráda nabídla světu v první polovině příštího roku.

Pro letošní rok nabízím 

Mámin kalendář 2020 – každý den je dar 

a

Kouzelný kalendář / Magic Calendar

Právě jsem dostala zprávu,
že na světě je i tato kniha,
kde naleznete několik příběhů
holek ...
Je pro mě čest, být mezi nimi.

Přeji všem plnou náruč štěstí.

Věrka

Poezie podzimu ...

Ne nadarmo slovo podzim začíná stejně, jako poezie.  

Patří k sobě…

Tyto dny jsou tak kouzelné díky slunečním paprskům, 

že jsem vzala foťák a vykročila do těch nejkrásnějších lázní světa…

Do přírody.

Fotila krásu světa, všedních dnů… 

zvedala hlavu k nebi a děkovala jsem.

 Všemu a všem, že tady jsem.

Že jsem dostala druhou šanci na život…

na všechnu tu krásu, co přibližuji objektivem.

I přes eskapády a kotrmelce života, přes moře změn v něm, 

užívám každé chvíle s hlubokou vděčností.  

Při procházce kolorovanou poezií podzimu, jsem také vzpomínala…

Je krásné slunné ráno… první mrazíky malují na okna aut i do všech koutů přírody…

 Jsou dny a rána, která v člověku zůstanou navždy. 

Ne kvůli námraze nebo slunečním paprskům…

Vnímala jsem to ticho, které bylo předzvěstí důležité zprávy. 

Ticho před bouří… 

V ten prosluněný okamžik jsem ještě netušila, jak velkou bouří.

V rukou jsem držela kartičku zdravotní pojišťovny,

 čekala jsem v čekárně na vyšetření kolonoskopie.

Nemyslela jsem na nic a na všechno…  

Vypínám symbolicky mobil… odstřihávám se od sítě, od všech kontaktů.

 V daný okamžik je tu jen pravda a já.  

Psal se 15. říjen a ten den byl úplně jiný …

Nález na vyšetření zněl krutě a nemilosrdně.  

Všechno se rázem změnilo. Ještě dnes, když zavřu oči, 

 vnímám to zvláštní ticho před bouří…

Má loďka života jela úzkými peřejemi, sotva jsem popadala dechu.

 Chvílemi mě vlny bouře jménem rakovina pohltily pod hladinu.

 Láska k životu, k rodině, k přátelům a k tomuto světu

 mi dávala sílu vyplavat a nadechnout se…

Ty ohromné vlny bouře mne vyhodily na břeh.

Prosila jsem, slibovala, toužila a šeptala slova o záchranu... samotného Boha. 

A prosila bych zas a zase … V takové chvíli, se tonoucí stébla chytá. 

A když jsem myslela, že už nemám sil, byla mi dána ze samého nebe…

 Celé vědro síly, víry a naděje bylo na mne vylito.

A já věděla, že druhou šanci na život chytnu a nepustím…

S pokorou, láskou, radostí a vděčností … 

Proto mé motto „každý den je dar“.  

Proto můj slib. Proto konám to, co konám.

Nemoc tolik odnesla a tolik přinesla …

Píši, fotím, maluji …Zachycuji, jak jen umím, že „každý den je dar“.  

Snažím se pomáhat druhým… Tvořím Sad nadějí pro druhé …

 Usiluji za jisté změny, které vnímám, jako nutné. 

Někdy se člověk probudí do slunného rána, které je úplně jiné, než ostatní.

 A nikdo z nás nevíme, zda takové ráno … třeba zítra … třeba právě mně?  

Změní celý život… úplně celý …