Jely jsme s Kačkou v autě. Prší, na okno dopadají kapky deště, povídáme si…
O cestě kolem nás. O tom, proč jsou na stromech různě
barevné listy … Proč ta písnička v rádiu má tolik refrénů a tak … Prostě o
všem, jak plyne chvíle. Pak najednou přijde otázka:
„Mami a napsalas včera na internet o tom, jak Ti udělal pan
Gott kdysi radost? Jak jsi dostala od něho to psaní s fotkou, však víš přeci…“
„Ne o té radosti jsem nepsala. Ale poslala jsem po síti pár slov…“
Chvíli jsme obě mlčely, jako bychom jedna druhé nerozuměly
a nevěděly, jak se zeptat dál?
Najednou jsme obě současně vyslovily své myšlenky.
„Víš, jsou dny, kdy se hodí mlčet nebo říci jen pár slov…a
hlavně druhým přát to samé. Klid a ticho. Ještě jsi na takové úvahy malá, ale
jednou, až vyrosteš, určitě to pochopíš...“
„Ale mami, vždyť já už jsem velká. Já tomu rozumím. Měla
jsi prostě napsat o té radosti, protože ta je z nebe určitě vidět.“
Chvíli jsme zase mlčely … přemýšlela jsem o tom, jak má
dcerka je vlastně už „velká“.
A já myslím, že celý ten křehký rozhovor o radosti, ale i
odcházení. O nebi, ale i o zemi …
O tichu i o slovech …převýšil všechna slova a
diskuze, které jsem za posledních 24 hodin četla ve virtuálním prostoru.
Způsobil, že jsem vzala za kliku prázdného kostela a v tom
tichu jsem zkusila v duchu děkovat za jednu dávnou radost. Představila
jsem si opět tu chvíli… Tak, aby byla vidět až z nebe…
Možná, že ta chvíle, znamenala víc než slova…
Krásná vzpomínka na vzácného člověka.
OdpovědětVymazatMilá Růženko, děkuji. Přeji hezké dny. Věrka
VymazatNěkdy i ta slova dojdou...
OdpovědětVymazatA pak vážně stačí třeba jen vzpomínka, i ta v duchu je určitě i v nebi vidět.
Kačenka je prostě skvělá. Pohlaď ji za mě.
Milá Hani, děkuji. Však ty víš...Jo, máme v ní poklad, rozumbradu k tomu.
VymazatHladím. A vám všem mávám. Věrka
Věru, slova zůstanou vždy jen slovy...Já, která jsem nikdy nekomentovala téměř žádné události, jsem přišla domů a chtěla spát, protože jsem se cítila unavená..neusnula jsem a všechny myšlenky směřovaly k němu..vracela jsem se do dětství a v hlavě mně šel příběh..Pak jsem se večer dívala na televizi, poslouchala písničky, po tváři mi stékaly slzy a já najednou potřebovala ty svoje myšlenky zhmotnit..po dlouhé době jsem zase začala psát a napsala jsem přesně to, co jsem v tu chvíli cítila. Měla jsem strach, že mě lidi odsoudí za má slova, už první věta zněla v ten den hrozně..Reakce lidí je ale jiná a já mám neskutečnou radost, že jste mě všichni pochopili. Tvou vzpomínku na radost s radostí s Tebou sdílím a v kostele bych ráda postála po tvém boku..Měj se moc krásně a mysli na sebe!..Inka
OdpovědětVymazatMilá Inko, děkuji. Četla jsem u Tebe. Nádherně jsi to napsala. Srdcem.
VymazatA víš co? Já věřím, že se v tom kostele jednou potkáme...v tichu postojíme vedle sebe. Už něco kuju... :-)
Beru si Tvá slova k srdci, zkouším na sebe myslet....Pá Věrka