Poezie podzimu ...

Ne nadarmo slovo podzim začíná stejně, jako poezie.  

Patří k sobě…

Tyto dny jsou tak kouzelné díky slunečním paprskům, 

že jsem vzala foťák a vykročila do těch nejkrásnějších lázní světa…

Do přírody.

Fotila krásu světa, všedních dnů… 

zvedala hlavu k nebi a děkovala jsem.

 Všemu a všem, že tady jsem.

Že jsem dostala druhou šanci na život…

na všechnu tu krásu, co přibližuji objektivem.

I přes eskapády a kotrmelce života, přes moře změn v něm, 

užívám každé chvíle s hlubokou vděčností.  

Při procházce kolorovanou poezií podzimu, jsem také vzpomínala…

Je krásné slunné ráno… první mrazíky malují na okna aut i do všech koutů přírody…

 Jsou dny a rána, která v člověku zůstanou navždy. 

Ne kvůli námraze nebo slunečním paprskům…

Vnímala jsem to ticho, které bylo předzvěstí důležité zprávy. 

Ticho před bouří… 

V ten prosluněný okamžik jsem ještě netušila, jak velkou bouří.

V rukou jsem držela kartičku zdravotní pojišťovny,

 čekala jsem v čekárně na vyšetření kolonoskopie.

Nemyslela jsem na nic a na všechno…  

Vypínám symbolicky mobil… odstřihávám se od sítě, od všech kontaktů.

 V daný okamžik je tu jen pravda a já.  

Psal se 15. říjen a ten den byl úplně jiný …

Nález na vyšetření zněl krutě a nemilosrdně.  

Všechno se rázem změnilo. Ještě dnes, když zavřu oči, 

 vnímám to zvláštní ticho před bouří…

Má loďka života jela úzkými peřejemi, sotva jsem popadala dechu.

 Chvílemi mě vlny bouře jménem rakovina pohltily pod hladinu.

 Láska k životu, k rodině, k přátelům a k tomuto světu

 mi dávala sílu vyplavat a nadechnout se…

Ty ohromné vlny bouře mne vyhodily na břeh.

Prosila jsem, slibovala, toužila a šeptala slova o záchranu... samotného Boha. 

A prosila bych zas a zase … V takové chvíli, se tonoucí stébla chytá. 

A když jsem myslela, že už nemám sil, byla mi dána ze samého nebe…

 Celé vědro síly, víry a naděje bylo na mne vylito.

A já věděla, že druhou šanci na život chytnu a nepustím…

S pokorou, láskou, radostí a vděčností … 

Proto mé motto „každý den je dar“.  

Proto můj slib. Proto konám to, co konám.

Nemoc tolik odnesla a tolik přinesla …

Píši, fotím, maluji …Zachycuji, jak jen umím, že „každý den je dar“.  

Snažím se pomáhat druhým… Tvořím Sad nadějí pro druhé …

 Usiluji za jisté změny, které vnímám, jako nutné. 

Někdy se člověk probudí do slunného rána, které je úplně jiné, než ostatní.

 A nikdo z nás nevíme, zda takové ráno … třeba zítra … třeba právě mně?  

Změní celý život… úplně celý …