To jsou ty chvíle ...

které jsou nad všechny ceny světa…

Dole u dveří zvoní pošťák.

Nese balík, který vůbec nečekám.

Vyndávám z něho nekonečně dlouhou 

a krásnou deku šitou ze samých kousíčků.

A naspod dopis rukou psaný.

Čtu a uprostřed řádků začínám vidět zakaleně. 

Na dopis rukou psaný dopadla slza plná dojetí.

Dopis píše žena, máma a sestra v jedné osobě. 

Na podzim ji onemocněla rakovinou sestra. 

Za měsíc na to i její starší dcera. 

Náročné období, které se blíží k šťastnému cíli. 

Čtu v dopise, jak jedna Věrka, která kdysi bojovala také s rakovinou, 

byla v těch náročných dnech pro její dceru a sestru velkou inspirací.

 „Ona to dokázala…tak my musíme také…“

Čtu dál v dopise, jak v době nedávné šily tyto úžasné bojovnice roušky. 

Zbytky nevyhodily. 

Rozhodly se z těch kousíčků, jako ze střípků nadějí,

 ušit Věrce, bojovnici ve společné nemoci deku.

Aby ji mohly takto na dálku poděkovat a pohladit. 

Aby ji prostřednictvím deky mohli obejmout.

A tak posílají dárek od srdce k srdci.

Setřela jsem slzy dojetí a píši psaní.

Psaní od srdce k srdci, kde dvěma bojovnicím 

ve stejné nemoci, chci předat osobně Cenu Naděje.

Cenu, která má v sobě to nejvíc – návrat do života.

Pro ženu, která je mámou a sestrou a autorkou dopisu, 

mám navždy ve svém srdci kousek místa.

 Stejný kousek, jako má deka plná nadějí.

Děkuji