Sad nadějí

 

Někdy si říkám, že mě na cestách provází andělé.

Nejen, že se mi tomu věřit chce, ale často zanechávají za sebou stopy.

Do cesty mi přivádí lidé, kteří mi pomáhají v projektu pro onkologické pacienty

a pacienty v remisi.

Vím, jak tato pomoc je důležitá, neboť jsem si nazula boty poznání a touto nelehkou cestou v těžké nemoci jsem šla. Nemalý důvod, proč pomáhat těm, jež je zapotřebí. 

Sad nadějí, kde onkologičtí pacienti budou mít svůj strom naděje, který za asistence dětí školou povinných, vysadí v Sadu nadějí, se blíží. Věřím, že nezůstane jen u jediného Sadu nadějí. "Andělé" mi do cesty přivedli dalšího skvělého člověka, o kterém budu sdílet více jindy, až přiletí do České republiky.

Nyní chci poděkovat p. Mgr. Michaele Matouškové, náměstkyni hejtmana Pardubického kraje oblast zdravotnictví.  V tomto kraji bude vysazen první strom Naděje v Sadu nadějí. Dává mi to hluboký smysl. Naděje je to, co nikdy nesmí pohasnout. A jednou, třeba vnoučata a pravnoučata těchto "bojovníků" v nemoci, budou hledět do korun stromů, kde se budou ve větru třepotat lístky samotné naděje.

Až záhy jsem si na fotce s paní Mgr. Michaelou Matouškovou povšimla obrazu za námi.

Ano, andělé nás na cestách provází. Je třeba tyto stopy vnímat a vidět.

Těším se na vás všechny v Sadu nadějí, o kterém vás budu průběžně informovat.