Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

sobota 25. února 2023

s tebou se v životě nudit nebudu...

V dnešním příspěvku vkládám fotky švestkového koláče,

 páč teď nejvíce mohu jen stát /u plotny/ a nebo ležet - na boku.

Proč?

Tak pěkně od začátku.




Kdysi dávno mi řekl můj muž:

"S tebou se v životě nudit nebudu..."

Po letech potvrzuji.
Před pár dny jsem spadla u nás v Nebi na zledovatělé cestě u nás dosti nešťastným způsobem.

Následoval odjezd na pohotovost, páč bolest jako trám.

Bolest, při které můžete jen stát nebo ležet.

Sedět je nadlidský výkon.




Na urgentním příjmu proběhne výslech,
kde chybí už jen informace, jakou máte velikost bot
a co jste měli včera k obědu.
Mladý pan doktor mi sdělil, že to prostě musím nějak vydržet,
neboť vybočenou část kostrče lze rovnat přímo přes rektum,
který já po onkologické operaci/amputaci vlastně nemám.
A rovná se to v podstatě kvůli plánovanému otěhotnění.
"Plánujete ho?"

V prvních pár vteřinách si myslím, že je někde skrytá kamera.
Zda plánuji ve svých letech po 33 dávkách ozařování pánve dítě ???



Ptám se, co říká rentgen a následně o něj požádám k vytištění.
Mladý pan doktor se mi snaží vysvětlit,
že kostrč není v pořádku, a ihned se ptá která analgetika snáším.
"Máte s nimi zkušenost?"

"Docela ano.
Po onkologické operaci jsem měla třeba morfium a nespočet dalších..."

Se sestřičkou se chvíli radí, které mi napíšou.
Chvíli jsem si říkala, že si snad střihnou nebo hodí korunou.



Na chodbě čeká můj muž. Vycházím z ordinace.
"Tak co?", ptá se.

"Za devadesát korun se mě v podstatě zeptal, zda plánujeme dítě."
usmívala jsem se.

"To si ze mě děláš pr*el. Máš to naštípnutý, zlomený, obražený? "

Oba koukáme na stručnou zprávu i na moji žádost vytištěný snímek.
Sedám na polštář v autě a říkám svému muži:

"Jo, se mnou se v životě nudit nebudeš..."



Následují dny se učím různým úchopům věcí ze země.

Třeba kleštěmi na špagety, prsty na nohou atd.

Ve společnosti působím zvláštně, páč si nesedám.

To fakt nedávám. Postavám, přešlapuji.

V čekárnách působím, jako předbíhač.
Doma sedím na plaveckým kruhu nebo na polštáři.

Spí se normálně na prd.

Cestu autem vůbec nekomentuji. 



Ruka, naštěstí levá, také už třetí den moc k sobě nepřichází.

 Jo, na tu jsme zapomněli v návalu bolestí kostrče. 

Hlášena byla, ale...

Prostě kostrč vedla a vede.

 Naštěstí je tu vytištěný snímek z rtg kostrče, který vstupuje na scénu. 

Posílám jej lékařům, kterým důvěřuji již léta.

Výsledek, názor pana doktora z Hradce mě posadí na zadek.

 Au, radši na záda.

Zlomená dolní část kostrče. 

A rtg ruky chce také vidět.

Tak šupky dupky zpátky na urgentní příjem.




Pan doktor z neděle mě vítá s úsměvem a otázkou:
 " Tak co dělá kostrč? Je to síla, co?"

"Síla je slabé slovo, pane doktore. Zapomněli jsme rtg ruky."

Na rtg je milá paní, která mě vybízí k sezení. 

Rozhlížím se po místnosti, co si dát pod zadek na tvrdou židli. 

"No, tak se u nás konečně posaďte!"

"Ráda bych, víte, já mám zlomenou kostrč."

Paní se zmateně dívá do papíru.
"Ne, ruku! Jdeme rentgenovat levou ruku."

"No, kostrč mám z neděle už odbytou. Zapomněli jsme na ruku."




Skládám se jako leporelo na tvrdou židli.

"Bože, mě to bolí za Vás. Já měla naraženou kostrč z lyží 3 měsíce,

všude jsem chodila s polštářem.

To byla bolest, jako prase.

A při té bolesti mi zapomněli zrentgenovat koleno.

Tý báně jsem si všimla, až večer doma."

Tak až náhodou někde potkáte blba s ortézou na ruce

s polštářem v podpaží, jsem to já.




Závěrem:

Vyplácí se naslouchat svému srdci, či šestému smyslu.

To, když mi cosi řeklo:

"holka, vyžádej si snímky rtg a nejlépe vypálené na CD."

Když zpráva z urgentního příjmu připomínala spíše sudoku

a nikdo z ní nebyl moudrý, jala jsem se k radikálnímu řezu.

Ať už konečně někdo jasně definuje co je a co se bude dít.

Vzala jsem CD a manžel mě odvezl za chirurgem,

který mj. je i estetickým chirurgem.

Nevzdávat se, je mé "rodové heslo".




Díky Bohu za ten nápad.

Díky Bohu za správnou konstelaci hvězd.

Konečně vím, na čem jsem, co dělat teda spíš nedělat.

Jaké léky ano a které ne. Co by se mohlo stát a co se musí dít.
Když konečně odjíždíte od lékaře s pocitem,

že nejste jen číslo na kousku papíru,

které vyjelo z pořadového terminálu.
A když jsem opět ve stoje čekala, až na mě přijde řada,

milá a ochotná sestřička mě odvedla na pokoj,

kde pacienti tzv. dospávají po zákrocích, abych si lehla,

když nemůžu sedět.

Jo, všechno je v lidech a o lidech. Všechno.


Na pokoji byla paní, která čekala na estetický zákrok obličeje.

Slovo dalo slovo...

Povídala mi, jak ji vadí na pleti vady po dávném akné z mládí.

Dozvěděla jsem se o možnostech úpravy vrásek, víček, kruhů pod očima...

Pak se zeptala ona mě:
"A co trápí Vás?"

Také jsem vyprávěla.

O téměř absurdní situaci, když si člověk "zlomí zadek, který vlastně nemá..."

Příběh neznámou paní zaujal a než odešla na zákrok řekla:
"Vy jste jak z filmu nebo z knížky.

Tohle by byl příběh!

A já řeším dolíčky přes čtvrt století staré. Až se skoro stydím..."





"Vůbec není proč se stydět. 

Každý z nás hledá místo, místečko i kdyby bylo takhle malinký, 

které by nám udělalo radost. 

Skrze které bychom byli šťastní a spokojení. 

A je úplně jedno kde je, jaké je či jakou má podobu."


"Moc Vám děkuji ", stihla mi říct.


Jen já jí zapomněla říct, že ten příběh, 

který jsem jí vyprávěla, jsem napsala a knižně vydala.

Tak třeba příště... někde jinde a jinak.

A v tom tichu pokoje ke mně přilétla múza. 

Měla podobu ohromné lehkosti bytí s pocitem a touhou napsat novou, 

další a úplně jinou knihu...

Tak třeba...

 

úterý 21. února 2023

masopustní koblížky

 




"Mami, a v domoškole je  předmět vaření  taky podle nějakých osnov?"



"Víš , Carolinko, já si sama těžko budu vybavovat v paměti,

 co jsme vařily a pekly ve škole v hodně vaření. 

Tenkrát se tomu říkalo specifická příprava dívek.

Ale za to si přesně vybavuji, svoji první svíčkovou, 

když jsem byla krátce po svatbě.

Vybavuji si zabořené ruce v těstě při snaze vytvořit k ní domácí knedlík.

Vybavuji si ulepené vlasy od těsta a slzy na tváři....





A také si vybavuji, že jsem nakonec ten knedlík nevzdala a udělala. 

Byl jako kolo od mlýna...že se pomalu ani na talíř nevešel...




A víš co si taky dnes myslím? 

Že knedlík jsme se měly tenkrát ve škole třeba učit místo stolování...

Prostě jídla, základní jídla, která jsou pro kuchyni potřeba.






Co bys chtěla vařit nebo péct doma ty? "




"Mami, vzpomínáš si, kdysi jsem smažila koblížky?

Recept jsem našla někde na Tik Toku a tenkrát jsem je dělala úplně sama.

Ty bych chtěla udělat zase. 

Jen recept už neznám..."






"Počkej, já o tom psala na blogu.

Podíváme se, to najdeme..."


Takhle my se spolu učíme hodině vaření.

Mluvíme, vzpomínáme, hledáme, tvoříme...spolu.




Našly jsme. ZDE

Tak i pro toto blog miluji.

Zalistuji v něm, jako v kronice života.

Skrývá za x let toho tolik.





A to mi připomíná, že před pár dny, 

na sv. Valentýna měl tento blog výročí.

Neuvěřitelných 11 let.




Recept:

2,5 hrnku hladké mouky

250 ml bíleho jogurtu, nahradily jsme mascarponem

5 PL cukru

3 PL oleje

1 vajíčko

1ČL sody

špetka soli

obalujeme v moučkovém cukru








A celý proces Carolinka natočila ve video,

které vkládáme na konci tohoto příspěvku.




Co velmi oceňuji, že levou rukou natáčela a pravou vše tvořila,

včetně rozklepnutí vajíčka.

Hudbu k videu jsme vybíraly společně.




Věrka a Carolinka




sobota 18. února 2023

18.únor

 


18. únor


Den, který mi navždy zůstane v paměti.
Pamatuji si každý detail, každou chvíli z něho.
Jak by ne, vždyť jsem se 18.února podruhé narodila.




Vidím, jak mě vezou dlouhou chodbou na sál.
Pozoruji ubíhající zářivky nad hlavou. 
Slyším hlasy lidí, nikoliv slova.

Pamatuji si mé poslední slovo před uspáním.
"Děkuji..." 

Pohled z očí do očí s panem docentem, s kterým mám dodnes úžasný vztah.
 Jak by ne, dal mi dar největší. 
ŽIVOT ❤️




Operace trvala nekonečně dlouho, byla náročná. 
Boj o život není vyšívání při čaji o páté. 
Probuzení na oddělení JIP onkologické kliniky si také pamatuji. 
První slova: " jsem v nebi?" 

"Ještě to tak! Ale dala jste prý všem hodně zabrat. Žijete a žít budete..." 

sestřička mě drží za ruku...
"Co je za den?"
"Středa."

Jednou to všechno vložím do knihy... 
I to se stalo. A nejen do jedné. 
Napsala jsem jich sedm. 

Šťastných sedm. Proč šťastných?

Ony pomáhají.
Mé skutky pomáhají.

Kdybych tenkrát, když jsem vnímala ubíhající světla nad hlavou,
 jen tušila, kolik "bojů" mě ještě čeká...

"Bojovala" jsem za změnu legislativy pro hendikepované. 
Mé úsilí se na věky věků vepsalo i do knihy "holky to nemaj někdy lehký", 
jako příběh číslo sedm. 
Šťastné sedm. 
A štěstí, víru a naději druhým dávám. 
Celým mým srdcem ❤️

Založila jsem pacientskou organizaci na podporu onkologických pacientů. 
Vím, co tito lidé potřebují. 
Šla jsem v botách poznání...





A já si vždycky vybavím jedno ráno u snídaně, 
když jsem po amputaci rekta seděla na plaveckém kruhu, 
oknem proudil ke mně pramen slunečního paprsku, 
po tváři mi sjela slza štěstí, že jsem, že žiji, 
že tento paprsek mi přišel říct " každý den je dar". 
❤️

A já tak moc chtěla všem lidem, co bojují o život v nemocnici pomoct...

 Tak moc...



Věrka

❤️

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...