domoškola

 

Některé momenty v lidech zůstávají navždy.

Vzpomínám, když jsme v jedno krásné odpoledne babího léta šly pod okny ZUŠky. Naše dcerka měla asi 3 roky a zůstala pod tím oknem stát, jako omámená. Z okna se linuly tóny houslí.

"Líbí se ti, jak tam hrají?', zeptala jsem se malé dcerky. Nadšeně kývala a nespustila zrak z onoho okna.

"Chceš si tu hudbu poslechnout zblízka?"

Její kývání hlavou bylo ještě razantnější.

Zaťukala jsem tedy na dveře s nápisem "housle".

"Slyšely jsme vás pod okny venku. Můžeme si, prosím, poslechnout vás?"

"Samozřejmě, když se Vám to líbí", odpověděla paní učitelka.

"Copak mně, ale mé dcerce".

Paní učitelka přistoupila k tříleté Carolince a udiveně se jí zeptala:

"Tobě se líbí, jak hrajeme na housle?"

Dcerka celá zářila radostí a odpověděla, že jo.

"Tak ty musíš být jednou houslistka, která bude hrát pro celý svět".

Tuto historickou větu si dcerka pamatuje dodnes a od té chvíle si jde za svým snem. Ta cesta není jednoduchá, prošla úskalími, vzestupy i pády.

Nyní jsme na další metě za jejím snem.

Tím bodem je individuální vzdělávání ve škole.

Když má dítě jakýkoliv talent, baví ho ta činnost a touží se jí věnovat v životě, je důležité vytvořit pro to podmínky. Současně školství, mám ten pocit, si s některými talenty neví rady. Škola, kde se denně píší 3-4 testy. Škola, kde vůbec neprobíhá ústní zkoušení. Škola, kde se výsledné známky tvoří z průměru. Tak takový systém vnímám, jako neúčelný a nemotivační. Dítě, které přijde ze školy domů, a kromě úkolů, se šprtá jen kvůli známkám, z kterých se udělá průměr, bez ohledu na to, že učivo zapomene nebo mu nerozumí, je prostě blbě. Naše dcera prospívá s vyznamenáním, nemusela bych nic namítat. Přesto - kde je prostor pro právě zmiňované koníčky? Třeba pro cvičení na housle? Prostor pro svůj volný čas?

Pro dětství? Pro kamarádství? Teď nemám na mysli to virtuální.

Pro nás jediná cesta - vystoupit ze systému.

Ze zajetých kolejí.

Když jsem byla krátce po rakovině, měli jsme dcerku již v domoškole.

Máme osobní zkušenost, nebojíme se. Tenkrát jsem slyšela od přátel věty:

"Ty jseš blázen..." nebo " Já bych si to bez pedagogické fakulty netroufla..."

Byly to tenkrát jedny z nejkrásnějších dvou let našeho společného života.

Naučili jsme se to nejdůležitější. Učit se pro to, abychom věděli a znali.

Známky nebo nějaké průměry nebyly vůbec na předním místě.

Přesto jsme měli samé jedničky.

Objevili jsme cestu k poznávání hrou a zábavou. Jde to.

Všechno jde, když je vůle. A kde je vůle, je i cesta.

Tak nám na té cestě poznání, cestě za hudebním snem, držte pěsti...

Děkujeme