domoškola a jak dál...

 

 V minulém příspěvku jsem psala o rozhodnutí vzdělávat dcerku

v domácím vzdělávání.

Nepsala jsem však, co to obnáší.

Rozhodnutí vzdělávat dceru v domoškole, nám přišlo, víc než nutné,

neboť prostor pro rozvoj jejího talentu byl čím dál tím menší.

Nechci polemizovat o absurditě způsobů testů ve škole,

které v podstatě k ničemu nevedou.

O neefektivitě času věnovaný "prázdnému" vzdělávání.

O respektu - nerespektu.

O strachu a drilu, který některé učitelky léta letoucí aplikují

a jeví se jim jako ten nejlepší.

Co je vlastně pro dítě to nejlepší?

To většinou ví, nebo měl by vědět rodič samotný.

Rozhodli jsme se pro domoškolu.

Domluvíme s p. ředitelem ZŠ schůzku.

Carolinka je průkopnice, první domoškolačka na této škole.

Sděluji zkušenosti z prvního stupně domoškoly (z jiné školy).

Pan ředitel naslouchá, ale raději svolá za pár dnů kantory do sborovny,

kam jsme předvoláni. Snažíme se najít konsenzus.

Tedy jak kdo. Sděluji, jak to skvěle fungovalo,

když jsme s dcerkou jednou týdně vozili do školy (v domoškole)

úkoly a my si nové odváželi.

Vše je o domluvě a komunikaci.

Dozvídáme se, že zkoušení by mělo probíhat 1x za pololetí.

Namítám, že to sice zákon určuje ovšem z praxe vím, že je to málo.

Jak na trhu smlouvám o četnosti konzultací ve škole.

Během 20 minut mám pocit, že jsem spíš na pranýři

a že jsem zde jako rebelka, která je v roli Koperníka přesvědčuje

"A přece se točí..."

Až jsem musela rázně sdělit, že tu dnes sedíme pro Carolinku,

pro to, aby se mohla věnovat více hudbě.

Ne vy pro mě, já pro vás, ale my pro ni.

Sděluji příkladem, jak jsem dříve dcerku v domoškole učila.

Třeba, jak jsme si prohodily role.

Dala jsem jí výukové listy a ona byla učitelka, já žákyně.

Já psala do sešitu to, co ona mě učila.

Tím se vlastně ona učila.

Doplňující informace hledala na netu.

V tom se ze sboru ozval nejmladší učitel:

"To je skvělé! To je vzdělání budoucnosti."

Ani nevíte, jaká to je radost, když se najde mezi kantory opora.

Dostanete za úkol s dítětem navštívit PPP

(Pedagogicko - psychologickou poradnu).

Na chodbě v PPP voní oběd a do té idyly si jdete pro nějaké

"doporučení" Bůh ví proč.

"K nám se musíte objednat", slyšíte jako první informaci.

Vedeme rozhovor na chodbě cca 3/4 hodiny.

"Vyšetření" premiantky třídy za účelem individuálního vzdělávání

by mělo trvat cca 1/4 hodiny.

Dostáváme termín.

"Zašprýmuji ", že doufám, že ne na jaře.

"No, dřív určitě ne!" Tak vypadá v reálu podpora talentu.

Paní psycholožka přichází s lístečkem a s obrovskou zprávou, že máme štěstí, bude to už v únoru. Padám štěstím na záda .

Při odchodu psycholožka sdělí dceři větu: "drž se!"

Asi naučený pozdrav pro problematické žáky.

Carolinka mi špitne :

"Mami, tohle vypadá na blázinec".

Manžel venku telefonuje na MŠMT s dotazem.

Naštěstí je spojen vcelku rychle a hovoří s rozumným člověkem.

"To rozhodnutí PPP je doporučení, které nemá v tomto případě žádný závazný význam. Důležité je, jak se rozhodnete vy a jak rozhodne ředitel školy. Pokud vaše dcera má takové skvělé výsledky a talent, je to jasná věc."

V únoru jedeme znovu do PPP.

Asi 10 minut vedoucí PPP hovoří se mnou, 10 minut s dcerkou.

Dalších 10 minut paní vedoucí sepisuje doporučení.

Zbylých 20 minut můj muž vede rozhovor s vedoucí PPP,

nejsem si jistá, zda padá na úrodnou půdu.

Budu doufat.

Pan ředitel vydá rozhodnutí a jsme v domoškole.

Pátráme však dál po škole, která si ví rady s individuálním vzděláváním,

s talenty a se kterou bychom mohli v rámci domoškoly spolupracovat

ne na bázi průkopnictví. Nacházíme.

Píšeme email, jedeme tam.

Sedíme u stolu všichni tři (já, manžel, dcerka)

a paní učitelka/ koordinátorka domácího vzdělávání.

U stolu ve třídě je i holčička, která přišla tvořit - šít

s paní učitelkou/ koordinátorkou srdce.

V přátelské atmosféře tiše žasnu a ptám se:

"Co musíme udělat my pro vás v rámci domoškoly?"

"Být v klidu ", odpovídá paní učitelka.

Od této věty vím, že zde nebudu muset dokazovat "A přece se točí..."

Povídáme si o projektech, které by dcerka měla tvořit.

O zkoušení, návštěvách školy nebo konzultacích.

"Ty lze realizovat on-line?"

Paní učitelka, zapošívá srdíčko a odpovídá:

"třeba on-line, když budete chtít".

Z rozhovoru jsem doslova, jak v Jiříkovém vidění ještě celý den poté.

Jsou místa, kde se zdá, že je svět ještě v pořádku.

Kde se talenty dětí podporují.

Kde se lépe realizují dětské sny.

Díky Bohu...

krásné dny a mějme k sobě blízko