18.únor

 

18. únor

Den, který mi navždy zůstane v paměti.

Pamatuji si každý detail, každou chvíli z něho.

Jak by ne, vždyť jsem se 18.února podruhé narodila.

Vidím, jak mě vezou dlouhou chodbou na sál.

Pozoruji ubíhající zářivky nad hlavou. 

Slyším hlasy lidí, nikoliv slova.

Pamatuji si mé poslední slovo před uspáním.

"Děkuji..." 

Pohled z očí do očí s panem docentem, s kterým mám dodnes úžasný vztah.

 Jak by ne, dal mi dar největší. 

ŽIVOT ❤️

Operace trvala nekonečně dlouho, byla náročná. 

Boj o život není vyšívání při čaji o páté. 

Probuzení na oddělení JIP onkologické kliniky si také pamatuji. 

První slova: " jsem v nebi?" 

"Ještě to tak! Ale dala jste prý všem hodně zabrat. Žijete a žít budete..." 

sestřička mě drží za ruku...

"Co je za den?"

"Středa."

Jednou to všechno vložím do knihy... 

I to se stalo. A nejen do jedné. 

Napsala jsem jich sedm. 

Šťastných sedm. Proč šťastných?

Ony pomáhají.

Mé skutky pomáhají.

Kdybych tenkrát, když jsem vnímala ubíhající světla nad hlavou,

 jen tušila, kolik "bojů" mě ještě čeká...

"Bojovala" jsem za změnu legislativy pro hendikepované. 

Mé úsilí se na věky věků vepsalo i do knihy "holky to nemaj někdy lehký", 

jako příběh číslo sedm. 

Šťastné sedm. 

A štěstí, víru a naději druhým dávám. 

Celým mým srdcem ❤️

Založila jsem pacientskou organizaci na podporu onkologických pacientů. 

Vím, co tito lidé potřebují. 

Šla jsem v botách poznání...

A já si vždycky vybavím jedno ráno u snídaně, 

když jsem po amputaci rekta seděla na plaveckém kruhu, 

oknem proudil ke mně pramen slunečního paprsku, 

po tváři mi sjela slza štěstí, že jsem, že žiji, 

že tento paprsek mi přišel říct " každý den je dar". 

❤️

A já tak moc chtěla všem lidem, co bojují o život v nemocnici pomoct...

 Tak moc...

Věrka

❤️