Jen tak být

 

V polovině léta zazvoní telefon.

Na druhé straně velmi empatický hlas onkologického lékaře.

Chvíli trnu hrůzou. Následně celý měsíc.

Když vaše onko markery nejsou úplně cajk, začnete myslet, uvažovat a žít tak trochu jinak.

Za ten měsíc jsem naložila kupu okurek, vyrobila šípkovou zavařeninu, mátový sirup a já nevím co všechno jen abych zaměstnala hlavu hezkými myšlenkami a činy… A čím víc jsem se snažila, tím víc ke mně osud promlouval. Co promlouval, přímo křičel! Tu mi nalomil ruku, která se záhy poté zlomila. Tu mi spálil nohu. Tohle, ono, tamto… 

Těch “náhod” bylo tolik, že jsem si prostě na vlastní kůži vyzkoušela, že strach a s ním ruku v ruce negativní myšlenky a následně energie, dokáže opravdu čáry máry se životem. Mnohokrát jsem pozorovala plující mraky po nebi a byla jsem tam někde mezi nebem a zemí. Hledala odpovědi na otázky a vlastně mi došlo to, co jsem si tenkrát po onkologické operaci uvědomila:

“Každý den je dar” a to nejcennější, co máme, je náš čas. ❤️

A jak ho naplníme, je jen a jen na nás.

Na samém konci nikoho nebude zajímat náš šatník, co jsme měli na sobě. 

Ani garáž, jaké auto jsme měli a kolik stálo.

Ani dům … ani jídelní servis z kterého se jedlo jen o svátcích.

Na samém konci jsme jen MY a naše skutky.

Jak jsme se chovali k druhým a jaký pocit druzí vedle nás měli. 

O tomhle jsou stopy života. Skutečné stopy. 

❤️

A mé onkologické testy? 

Lepším se. A ač jsou hodnoty hraniční,  chce se mi věřit, že další už budou v pořádku.

A taky vím, že život se neptá na naše plány, kolik jich máme a že se nám tohle právě teď vůbec nehodí… život sem tam zvedne ukazovák… a je na nás sklopit zrak, zastavit krok, nadechnout se a vydechnout a 

JEN TAK BÝT ❤️