Na počátku bylo vaše slovo ….

Když jsem Ti králi Jelimáne před časem vylila své srdce, po další hrozné zkušenosti lékařské posudkové kontrole, přiznám se, nic už jsem od Tebe nečekala. Poprvé v životě jsem ztratila naději, která ke mě rychlostí světla opět přilétla. V momentě, kdy jsem poslala soc. sítěmi do světa slova.
„Králi Jelimáne, čepici nemačkám…“ 

Mé vylité srdce sdílelo stovky lidí a tisíce jich četlo. Stalo se toho tolik na cestě za pravdou, spravedlností a nadějí …

 Následoval další článek „Stačí slovo…“ a vy, drazí čtenáři a přátelé, jste mi jich poslali  moře. Ba co víc, celý oceán. Opět jsem vstala, doslova z prachu, jako bájný Phoenix.

 Vznikla petice, která se plnila přímo před očima, jako pohár naděje. Ano, naděje, která nikdy nesmí padnou v zapomnění, do příkopu minulosti a nesmí ji sešlapat žádný strach, nespravedlnost ani žádný král Jelimán.

  Skrze to vše jsem se stala zase tou holkou, která bojuje. Tentokrát ne se zákeřnou nemocí, ale s legislativou zákonů a systémem LPK. S necitelností, lhostejností a arogancí krále Jelimána a jeho šimlem s přívlastkem byrokratický, který v jeho maštali řehtá. Slyšíte? Už ne tolik…Co se stalo?

I média o mém boji psala a stále jsem jimi oslovována. Psala jsem Ti tenkrát králi Jelimáne, že kára, která frčí z kopce dolů samospádem a lidé na ni přihazují své nesouhlasy, míří k Tvému trůnu. Psala jsem Ti, že to bude velká řacha…

 Stalo se… 

Nyní to už není o jedné mámě, co bojovala o život v rakovině, mámě, co před Tebou nezmačkala čepici. Nyní to je o nekonečném zástupu lidí, který mi věří a já je nechci zklamat.

  V rukou držím psaní od ministryně práce a sociálních věcí, v kterém se píše, že skrze můj podnět, dochází ke změnám. Králi Jelimáne, čekají Tě změny. A já s celým zástupem lidí věřím, že ač sis mé boty nenazul, jak jsem Ti nabízela…abys viděl našima očima všední i nevšední dny po vážných nemocích, věřím, že pochopíš. Dojde k nutným změnám … Věřím, že sám sundáš korunu samovlády a nabídneš to, co lidé čekají. Pomocnou ruku. Ne tu, co ničí už tolik zničeného podlomeným zdravím.

  Na počátku bylo slovo…vaše slovo, vaše nesouhlasím, které dokázalo hodně moc.

DĚKUJI

Věra Fina, autorka knih s duší

Holka od podléšek ...

Na tento den jsem se těšila, jako malá holka na Ježíška.

Na den, kdy vykvetou podléšky.

♥

Prozradím, že závěrečnou část trilogie knih Máma,

budou právě tyto kvítka zdobit titulní stranu knihy.

Která fotka to nakonec bude je ve hvězdách …

Zřejmě se nechám vést intuicí a srdcem.

Zatím vybírám, koloruji, upravuji, zkouším…

♥

Asi před 14 dny jsem požádala moji mámu, aby mi ohlídala, 

až u nich na stráni mé milované kvítí pokvete.

Každou chvíli jsme ji volala, zda už jsou podléšky.

Furt nic …

Na Velikonoce jsme jeli pobejt k našim. Chodila jsem s foťákem po stráni, marně.

Když jsme odjížděli, kladla jsem opět mámě na srdce mé přání…

„Ohlídej mi podléšky prosím…“

Za druhou zatáčkou se mě Peťan zeptal:

„A kam jsi to chodívala se svou babičkou na ty podléšky, jako malá?“

„To je daleko…Za lesem u lomu. Je tam kousek lesa, kde byla doslova potopa modré, podleškové krásy…“

Zajeli jsme tam…co jsem viděla, mě dojalo k slzám…

Stála jsem tam…jak píši v úvodní básničce…

♥

„…jak moc ráda bych tam zase byla.

Uprostřed lesa, s ní a v záplavě podléškové krásy,

v dětské euforii, co má podobu spásy.

Holka od podléšek.“

Krásné jarní dny všem

♥

Věrka

♥

Velikonoční zamyšlení ...

Když jsem připravovala velikonoční baštu, vzpomínala jsem na Velikonoce mých dnů.

Žijeme v kraji, kde 14 dnů před Velikonocemi, je tzv. holčičí koleda.

Jako malá holka jsem chodila s partou kámošek na holčičí koledu.

Co mi ponejvíce utkvělo v paměti, jsou jedinečné trubičky paní Květy ze sousedství, které nám vždy nabízela.

♥

Vzpomínám na koledu, kdy u našich dveří zvonilo na tucty kluků.

 A jak šel čas, Velikonoce se v mých očích měnily.

Z pomlázky se více staly svátky jara.

♥

Chodívala jsem s mými dětmi k potůčku na první jarní kopřivy.  

Každý rok z kopřiv připravuji velikonoční nádivku.

Čas šel a já vnímala Velikonoce jako skutečný svátek. Křesťanský i lidský.

♥

Dnes ho vnímám jako poděkování za život.

 Oslavu toho nejcennějšího, co člověk má …

Také jako moment zastavení.

Udělat si kolem hezky a to nejdůležitější …udělat si hezky i sám v sobě…

♥

Jako moment díků.

Poděkovat za vše, co nám život dal i vzal …

♥

Ať prožíváte Velikonoce jakkoliv, mějte je hezké.

♥

Věrka s rodinou

♥

Když ji miluješ, není co řešit ...

Jak to tradice praví na Velký pátek?

Nic nedělat, nehýbat se zemí, neuklízet, neprat …?

Tak to by náš táta neměl přivést celé balení Kofoly. Hodil (!)  ho na lednici a jal se skalpelem rozříznout igelitem zabalený packung. Skalpel zajel jaksi do jedné z PET láhví. Během pár vteřin byl v prostoru 3 m kolem dokola gejzír jako, když právě vyvěrá na povrch země nový pramen. Katastrofu má láska eliminovala tím, že po balení okamžitě skočila a lahve v tenkém igelitu popadaly na zem. Tedy do hnědého chlívu vůkol ledničky. A jak dopadly rozsflákaly se a hnědý chlív byl ještě větší. Cákance na zdi, na lednici, na dlažbě, na okně… no normální masakr. Když jsem to viděla, řekla jsem jen dvě údivná slova „Tý vole…“

Podívali jsme se na sebe a po všech eskapádách, co nám život dává, jsme vyprskli v smích…“Chceš Fofolu?“ vybavila jsem si psího maskota Kofoly, jak by asi koukal na tuhle spoušť na Velký pátek. No pak si jedno nedej, když je ten Velkej pátek.

Takže klídek a relakfujem …

přání a poděkování ...

Dnes pozdě večer jsme přijeli z Brna.

Chtěla bych vám všem moc poděkovat za palečky, pěstičky, myšlenky a pozitivní energii. Kontrola na onkologii dopadla dobře, ač průběh byl dosti náročný. Opět potíže s kontrastní látkou, kterou mé tělo nechce akceptovat. Staví si hlavu a masivní průjmy vše stěžují. Ale jak klasik praví, konec dobré – všechno dobré.

Tak nyní odpočinek, tedy doufám, jestli mi nevšední dny neudělají zase nějaké překvápko.

Vám všem přeji krásné, požehnané a příjemné dny velikonoční.

Ať je prožijete v kruhu rodinném, s přáteli, sami, v přírodě nebo vaše kroky budou směřovat do kostela, ať jsou tyto dny prostě a jednoduše pěkné.

♥

Věrka s rodinou

Jarní dny ...

Asi nejsem jediná, která netrpělivě vyhlíží jaro 

a každý náznak jara s nadšením fotím a užívám si.

♥

Dnes začíná Pašijový týden.

♥

A tak si čechrám myšlenky, přemýšlím a brouzdám cestami, které mám tak moc ráda.

Místy, kolem ohrady ovcí a koní…

Tam, kde kvetou první kvítka a kde poslouchám tóny zpěvů ptáků.

láska

 ♥

Miluji jarní tání ...

Ve čtvrtek mě čeká kontrola cétéčka na onkologii v Brně.

To víte, že mám obavy a pocit napětí, jako vždy a jako každý, kdo prožil …

Tento měsíc se toho událo vážně hodně. A o to více si užívám takové cesty za jarem.

♥

Moje parťačka na špacíry ... Focení ji už také chytlo 

Když se řekne jaro, vždy si vybavím fialové podléšky, babičku, lesík na kopci jménem Petrovka a také nové bílé tenisky, které jsem si nazula s příchodem jara. 

Tání, žblabunící potůčky vody, které tekly z kopce dolů po cestě plné drobných kamínků po zimě.

♥

Pohled z očí do očí

 ♥

A když mám trápení a strádání ...tahle cesta kolem ohrady vždy zaručeně pomáhá

No řekněte ... není to pohled, skrze který je svět hned hezčí? 

A slunce… teplé paprsky v ještě chladných dnech. Mám ráda příchod jara.

 Každý příchod začínajícího ročního období mám ráda…ale jaro prostě nějak vede.

Cítím příval pozitivní energie.

Myslím, že nám jí je všem třeba.

♥

Sourozenci ... 

Dokázala bych tu krásu pozorovat věčnost

Přeji vám všem jarní, voňavé a slunné dny

♥

Věrka

♥

Střihli jsme si pevnost Boyard ...

zdroj net

Tak bych nazvala včerejší den.

Vyrazili jsme na plánovanou schůzku do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR do Prahy. Carolinka měla v ten samý den soutěž smyčcových orchestrů ve Vrchlabí. Předali jsme dcerku v ZUŠ paní učitelce, kam s orchestrem odcestovali a my pokračovali na zmíněnou schůzku. Těsně před Prahou spojka v autě vypověděla svoji službu. Silou vůle, štěstí a energie mezi nebem a zemí, jsme dojeli na parkoviště v IKEI. Odtud jsme pokračovali do centra Prahy busem a metrem. Vynechám detaily, jak jsem klepala kosu v jarních botech a šatech mezi padajícími vločkami a jak jsme se s Petrem učili koupit lístky na hromadnou dopravu, kterou jsme nejeli asi století.

Vynechám i detaily, jak jsme hledali bez navigace v autě, místo určení, když mi dojdou v mobilu data. Celá promodralá jsme první nástrahy „pevnosti Boyard“ zvládli. Přes detektory kovů a snímací pásy ve sněmovně jsem se těšila už jenom na jednu věc, na teplo.

  Do toho jsem si všimla, že desky s podklady k jednání (které jsem připravovala do dvou do rána) zůstali na jiném místě než v mé kabele. Věděla jsem, že musím mluvit spatra … Tedy, když přestanu klepat kosu. Stalo se.  To je tak, když den blbec nebere konce.

 Na cestě zpět, na jedné zastávce k nám přistoupil na invalidním vozíčku zvláštní muž, s odbarvenou kšticí, který divně hovořil, hlavou pokyvoval sem a tam, ukazoval home made cedulku s žádostí o finanční pomoc. (bylo patrné, že je to podvod) Jak jsem už byla zimou zkřehlá, unavená, fyzicky i psychicky vyčerpaná, sáhla jsem do kabely a ukázala mu náhradní stomický pytlík.

 „Vidíš? Jsem také invalida. Nechceš mi také přispět? Jsem po rakovině a já právě za práva invalidů také bojuji…“ vysypala jsem ze sebe, ani nevím jak … Mladík přestal pokyvovat hlavou ze strany na stranu, přestal i divně mluvit. Dokonce se i normálně podíval a jen ze sebe vysypal slovo…“ omlouvám se…“ zařadil plnej kvalt a někam zmizel. 

Starší paní na zastávce, která mu dala poslední své drobné, ke mně přistoupila, a zeptala se mě, co jsem mu to ukázala a řekla, že mladík byl hned pryč a najednou tak v pořádku?

„Pravdu paní, pravdu.“  Ještě chvíli jsme si s paní v autobuse povídali …popřáli si hezký den, jako slušní lidé a směřovali jsme k našemu autu bez spojky.

Nevím, jaká síla to způsobila, ale Peťan zařadil jedničku a my na ni odjeli na dálnici. Blikali jsme všemi čtyřmi a zázrakem za hrozného rámusu tam spadla trojka. „Kochali“ jsme se krajinou, každý nás předjížděl a my po několika hodinách sjeli z dálnice…Jenže jsme nesměli zastavit, tedy žádné křižovatky, žádné semafory. Nové nastartování by se už nemuselo konat. A tak jsme sjeli na jakousi vesnickou cestu, abychom auto dopravili k opravě. Ufff… stalo se. 

Pokračovali jsme dalším busem pro naši Carolinku, která se již vracela z Vrchlabí s 1.místem ze soutěže. Velká radost. 

Domů jsme se všichni tři vraceli v noci vlakem, který jsme tedy tak tak stihli. Už chybělo jen vypuštění tygrů za cinkotu mincí, přesně jako v pořadu pevnosti Boyard. Tak náročný to byl den …

Cesta přes pár kopců…

Když dole pod kopcem kvetou bledule,  na cestě nahoru se sáňkuje a na vrcholu duje, mrzne a vypadá to jako na Sibiři.

♥

dotek Božského

mráz co tuhne ve větru ... jako na Sibiři

Tak to je cesta na Šerlich.

Masarykovu chatu.

dlouho jsem zde nebyla, celou věčnost.

jako v pohádce

březen za kamna vlezem

fůra sněhu

a radost z ní

Na vrcholcích hor sníh ...dole bledule

 Pak bodne teplo u kamen s poctivou domácí trubičkou a voňavým čajem.

Kozí chlívek, tak se tomu tady říká - kouzlo, jako z pohádky

napadá mě jediné slovo - teplo

 Přijdou v životě dny, kdy každé slovo je nějak navíc.

Tak to cítím dnes.

Proto dnes jen obrazem…

napadá mě slovo- pohoda

napadá mě slovo - ticho

napadá mě slovo - panoramata

napadá mě - už aby bylo jaro

 ♥

Krásný start do nového týdnu všem

Věrka

♥