... slívy ...

... včera přinesl můj muž z trhu slívy. Má tuze rád buchty... a já, kulinářka tělem i duší, je tuze nerada peču. Dokonce si myslím, že to je jediné, co nerada peču. Na dotaz herce Martina Zounara, co nerada vařím či peču , jsem tenkrát odpověděla „  ... cokoliv z kynutého těsta...“ Od té doby se to posunulo do dimenze, že s kynutým těstem jsem již kamarádka...ale buchty...to je moje achillova pata ... a nedaří se mi ani z krabice ... možná se jen moc snažím J

♥

 ...moje babička dělala buchty, co se vešly do dvou dlaní. Velké, sladké slíváky i s peckami. Ještě horké je pocukrovala. Druhý den byly tak krásně vláčné, vlhké, nasáklé...úžasné... a my je snídali o víkendu a když nějaké zbyly, měly jsme je v pondělí do školy na sváču. Na ubrousek se lehce přilepily a my tak plivaly nejen pecky, ale i kousky ubrousku J Byly to slíváky našeho dětství.

♥

 ... a vždy, když dělám slíváky, jako bych cítila, že se do léta pomalu a jistě vkrádá podzim... a protože si myslím, že letošní léto je krásné, teplé, blahodárné, milé.... slíváky nepeču (na štěstí ). Podzim do našich stále otevřených oken ještě vpouštět nechceme...a tak jsme včera večer pekly švestkový koláč a lá mřížák. Resp. tvořila Carolinka. Kynuté těsto Carolinka potřela zakysanou smetanou. Tu pokladla švestkami – slívami a na vrch vytvořila mřížky ze zbytku kynutého těsta...

♥

... a dnešní snídaně byla na světě ...  letní snídaně s nádechem podzimu...s vůní švestek a propletena láskou naší malé pekařky Carolinky ... tak ráda pomáhá v kuchyni a já zpovzdálí fotím a ukazuji ji co a jak...a naviguji ...a přitom si vždy uvědomím staré indiánské přísloví, že děti jsou jako šípy. Dokud je držíme v rukou, udáváme jim směr, sílu, dáváme do nich naši energii. Pak je jednoho dne vypustíme a už letí tím směrem samy... tak snad bude ten směr správný a do zad ji  jednou povane jen ten nejlepší vítr či vánek ...

♥

 ... a když jsme spolu vypeckovávaly švestky, padala jedna otázka za druhou ... o peckách ... proč? a na co? a k čemu? A já opět vyprávěla příběh o semínku a Bohu. Vyprávěla jsem ho už tolikrát a všechny naše děti ho měly tak rádi.

♥

... o semínku a Bohu ...

... starý mudrc se ptal dětí , jak si představují Boha. Když projdete děti kolem stromu v sadě a řeknu vám, kde je tady Bůh? Co mi odpovíte?  Děti si vzájemně skákaly do řeči a každý chtěl říci a prosadit svůj názor. ...je ve větvích.. je v hlasu ptáčka, co v nich sedí... je v listí co padá na zem....křičely jeden přes druhého... Starý mudrc se usmívala ptal se dál... " můžete se ho dotknout? vzít ho do rukou a mít ho? " ... nastalo ticho... jako by dětem došla řeč ... Starý mudrc rozkrojil jablíčko a z jeho jádra vyndal malou pecku. "Je toto děti Bůh?"  Děti se smály ... Slovo mudrce znělo - "ano je." Když půjdete sadem, Boha neuchopíte, nevidíte, přesto tam je a bez této malé, nepatrné pecičky ukryté v jádru, by nebylo nic. Nebyl by strom, jablko ani sad. Děti pochopily, že Bůh je podstata ... mudrc k nim promlouval srdcem...a jejich očima ...

♥

... a oči naší Carolinky jen zářily...má ráda mé vyprávění...příběhy...povídání...a já ji povídám tuze ráda... třeba o semínku či pecce uprostřed slívy ... pro tyto chvíle mám ráda  život... a moc ráda o takových chvílích píši ... třeba právě teď a právě pro Tebe ...

♥

 ...a kdyby jste někdo měl zaručený recept na buchty slíváky, budu za něj tuze ráda ...

♥

... prima letní dny ...

Věrka