Popeleční středa ...

Tak nevím, jaké všechny pranostiky a hlášky se vztahují na Popeleční středu, ale vím jedno.

Ta dnešní, byla vážně mazec. A protože připravuji už nějaký ten den a týden velký projekt, který brzy moc ráda představím… zašla jsem právě na dnešní, Popeleční středu do kostela. Do prázdného ticha. Přišla jsem načerpat sílu a energii. Postavila jsem se na místo, kde křtili kdysi dávno mého tátu. Na místo, kde je po staletí na zemi malý, důležitý  křížek. V duchu vyslovovala prosby a moc si přála …

  A protože bylo dnešní počasí jarní, vyrazila jsem jarně oděna. To jsem netušila, jaké perné chvilky Popeleční středy mě čekají. Klíče od auta v autě, auto zamčené. Dítko na hodině houslí. Bunda na zadním sedadle. Můj muž lehce nastydlý. Do hudebky durch město. V trafice, kde jsme se jali koupit lístek na trolejbus, jsme zjistili, že hotovost žádná. Lístky právě vyjely paní ze strojku. Tak jsem vysypala peněženku, stejně jako  týpek ve filmu Kameňák, když si za pár halířů chtěl koupit potěšení. Z peněženky se vykulilo mnohé … Jakási Tibetská mince pro štěstí.  Jak moc jsme ho v tu chvíli potřebovali… Žeton, samolepící blbiny z Billy … no nic. Bankomat vzdálen na míle.

 Jééé, hurááá, na dně kapsy pětka. Paní trafikantka se slitovala. Jedeme promrzlí směr ZUŠ. V trolejbuse je teplo, jako v lázních. Nechápu lidé v zimních bundách… Venku se začíná stmívat. Vyzvedáváme Carolinku ze ZUŠKY a za chůze hledám v mobilu IDOS spojení vlakem domů. Jarně oděna klepu kosu, mám promodralé nohy, ruce. Můj muž pořád smrká, už není nastydlý lehce, nýbrž těžce.  

Na vlakáči se dotazuji, zda vlak jede na čas. Paní pokladní, veselá kopa, vyprskla smích. Za mnou z fronty se ozval hlas,: „buďte ráda, že ten vlak, kterým pojedete, se nesrazí.“  

Dlouho jsem vlakem nejela. Začínám vnímat realitu. „Tak jestli mám jet vlakem, co je zralý na srážku, prosila bych slevu…“ Ve frontě je náhle živější nálada…

Sedíme ve vlaku. Já rozmrzám. Můj muž má z nosu vodovodní kohoutek. Najednou přilétla myšlenka. „Kdo má klíče od domu?“ Zůstaly v autě. Akce nabírá grády. Volám mému taťkovi. Ten vyráží nám v ústrety. Hurá, domů se dostáváme, ale … kde jsou náhradní klíče od auta? Není čas ptát se, kdo je kdo. Vyrážíme na místo činu, zpátky do města s vercajkem jako měl Horst Fuchs z TV reklamy.

Oblékám se jako na výlet na Severní pól, je mi vážně zima. Do kapes beru i několik balení kapesníků pro mého muže. Táta si pochvaluje výlet nočním městem, kde ho kdysi křtili. Můj muž se pokouší o akci otevření zámku. Kolem projíždí vozidlo „pomáhat a chránit“. Dochází ke komunikaci, vysvětlení. Dostávám na kousku papíru napsané telefonní číslo. Dobrá rada nad zlato. Volám zámečníka. Přijíždí další Horst Fuchs, který nás uklidňuje, že to je otázka minuty. Máme štěstí, že jede kolem…

Ač jsem nabalena jako Amundsen, začíná mi být zima. Zámečníkovi teplo. Mému muži to začíná být jedno. Po půl hodině, se otevírají dveře a my se radujeme, jako malé děti. Mám pocit, že jsme skutečně zdolali Severní pól. …

Byla to jen taková netradiční Popeleční středa.