špacír

 

Od dob, kdy tento blog je blogem, 

velebím procházky a toulky přírodou.

Jak říkávala moje babička

"špacíry".

Je to ten nej lék...

Pro tělo i pro duši.

Je to terapie a radost.

Od doby, kdy máme doma čtyřnohého přítele,

obr plyšáka,

je tato činnost ještě větší radostí.

Tolik čerstvého vzduchu do plic si člověk dopřeje...

I to je to nejlepší pro tělo i pro duši.

A v té kráse na světě si člověk tolik uvědomí ...

Vždyť to nejdůležitější nosí každý z nás v sobě.

Žít teď a tady...

Nehnát se jako s větrem o závod za tím či oním...

Ono si to najde cestu k nám samo.

A když ne, pak nám to není souzeno a nikdy nám to nepatřilo.

Je důležité jít štěstí naproti, 

ale nikdy se za ním hnát.

Mohlo by nás to doběhnout...

Kačka se vzdalovala se psem v dáli

a já vnímala tu myšlenku tak silně...

TEĎ a TADY

A v tu chvíli k nám přijde něco,

 

jako úplně obyčejná radost z právě prožívaného okamžiku.

Při těchto chvílích, špacírech, se člověk nejen zastaví...

Tolik si toho uvědomí...

A někdy si říká, komu zavolat, aby se jen tak poradil...

Někdy sepne ruce a šeptá modlitbu...

Jindy zvedne hlavu k nebi a posílá vzpomínku...

To jsou ty telefonáty Bohu.

A když něco cítíme srdcem, intuicí,

to ON volá nám...

A všechna ta slova, ať v duši, duchu, vyřčená, napsaná 

anebo zatelefonovaná do samotného nebe...

Všechna, ať jsou od srdce...

Věrka