cestou necestou ...

 

Některé dny jsou i přes jasnou oblohu 

a sílu slunečních paprsků prostě jiné.

Jsou to dny, kdy obdržíte zprávu o odchodu blízkého člověka.

Takový email jsem obdržela dnes.

Šla jsem cestou necestou plnou sněhu bez cíle a jen tak byla...

Nemusela bych tato slova psát, 

protože se to vlastně děje denně a tolika lidem...

Jenže... 

S naším kamarádem a jeho paní jsme se seznámili před lety náhodou.

V obchodě na balících s moukou ležela peněženka.

Byla tak plná, že doslova byla k prasknutí. 

Otevřela jsem ji a hledala občanku nebo nějaký kontakt, 

abych dotyčné osobě zavolala, aby se nestrachovala. 

Podle občanky jsme s mým mužem dojeli na adresu.

 V maličké chaloupce na konci jedné vesnice  

nám otevřel usměvavý starší pán s otázkou koho hledáme?

Tenkrát jsem o tom psala i zde na blogu.

Za chvíli volala jeho paní s hrůzou, 

že ztratila všechny peníze na oslavu Járy Cimrmana, 

kterou pravidelně pořádali s přáteli v dobových kostýmech

 v sadě u chaloupky. 

Příběh dobře dopadl a nás tak pozvali na tuto sešlost. 

Od té doby jsme se čas od času setkávali. 

V jejich kouzelné světnici probrali kde co. 

Pán vlastnil překrásný vůz, veterána,

 o kterém nám vyprávěl nespočet příběhů. 

S jeho paní nás pojila společná diagnóza 

a já se jí snažila na cestě za zdravím pomáhat. 

Nikdy jsem je neviděla smutné, zlomené, protivné, 

bez nálady nebo, že by si stěžovali. 

Jednoho dne mi přišla zpráva, že paní svůj boj s rakovinou prohrála.

 Přála si mít na smutečním oznámení verš, 

který je na přebalu mé první knihy Máma. 

Takovou podobu nabralo jedno náhodné 

setkání prostřednictvím ztracené peněženky.

Postarší pán zůstal sám 

a když jsme se tam čas od času stavili, 

nikdy si nestěžoval, nebrblal, ale smutek a prázdno bylo patrné i beze slov.

Každý rok jsme mu přivezla Mámin kalendář pro potěchu. 

Jen ten letošní jsem nestihla přivést.

Od října si říkám, že se tam musíme stavit.

A proto píši tyto řádky. 

Nikdy nic neodkládejme na "pak". 

Udělejme vše teď a tady. 

Když nám srdce napoví. 

Když na nás zaťuká a připomene, že máme udělat právě tohle, právě teď. 

Zítra už může být pozdě. 

Nikdo z nás nevíme, co bude zítra.

A mnohdy se tady na té planetě pachtíme za všemožnými "důležitostmi". 

Myslíme si, jak všechny ty věci a "důležitosti" 

jsou jedinečné a že bez nich bychom nemohli být.

A mnohdy řešíme takové banality, 

které pokládáme za velikánské věci. 

A jindy naopak velikánské věci pokládáme za banality.

 A to nejdůležitější, obyčejné vlídné slovo odkládáme na pak...

Tak tohle všechno mi řekl dnešní den,

 jedna ztráta, která se nedá vypovědět a  jedna cesta sněhem zavátá...

Pepíku, Hanko, posílám s hlavou zvednutou k nebi 

plnou náruč vzpomínek a vděčnosti.