Polský Těšín

 

Před pár dny nás cesta života zavála do končin Českého Těšína.

Přešli jsme most přes řeku, která dělí dvě města.

Český Těšín a Polský Těšín.

To město nás okouzlilo.

Stojí za to, přejít most…

Pojaďte s námi…

ˇ

Tahle rulička na mě čekala v tamním kostele.

Chce se mi věřit, že vzkaz shůry…

nej kafčo

 Za mě nej kafe pro horké letní dny. 👍👏

Zmizí rychleji než by se stihly rozpustit kostky ledu. Do sklenice s ledem a tonicem pomalu nalijte horkou kávu, presso. 

Jako třešničku na dortu nalijte trochu pomerančové šťávy a ozdobte plátkem pomeranče. 

Tohle hořko sladké (lze dosladit) mňamu vám dokáže úžasně zpříjemnit horké letní dny. ❤️☀️👌

Vlny

21. srpen 1968

Můj muž byl tenkrát malý kluk. Přesně si pamatuje ručně vyřezanou, dřevěnou flintu, kterou mu udělal děda. A také si přesně pamatuje, jak s ní běhal kolem plotu na zahradě vedle cesty, po které jely tanky. Mířil na ně a “střílel.”

Přesně si vybavuje moment, jak ho maminka táhla domů a třesoucím hlasem říkala "zahoď tu flintu! Honem, zahoď ji!”

Držel ji a nepustil.

Ještě večer ji děda prohnal kotlem.

"Proč ti ji spálili?" ptala jsem se ho.

“Také jsem to tenkrát nechápal, jako malý kluk. Naši měli strach, abych si další dny třeba zase nechtěl hrát na vojáky. Oni si na ně nehráli, oni jimi byli.”

A nikdy nepřestali být. 

Vždycky si na tento příběh vzpomenu v den invaze, vpádu Varšavskych vojsk do Československa dne 21.srpna 1968.

Nesmíme zapomenout.

Nikdy.

Proto mé poděkování Jirkovi Mádlovi za film Vlny.

Po skončení filmu Vlny, bylo slyšet v kině hrobové ticho. 

Všichni seděli, jak příkovaní do posledního jména titulků, které běžely na plátně.

A pak… v tom tichu lidé pomalu odcházeli z kina v tichosti, zabaleni do těžkých myšlenek žité reality. Ano, ten film není žádná fikce. Je to realita. Nejen vzdálená (1968), ale i ta na dosah ruky blízká…

Doporučuji, aby tento film zhlédl celý národ napříč všemi generacemi. 🙏

A velmi se přimlouvám, aby film byl vysílán před volbami. 🙏  Protože cenzura, to není žádné slovo do pranice, jak si mnozí “hrdinové” dnešní doby myslí. Pro všechny, kdo zapomněli nebo nevzpomínají si i pro ty, co jednoduše neví.

Pro ty jsou Vlny. 

Vlny, ty rezonují. 

Vlny doporučuji. 

 

malujeme spolu…

 

Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu tvořit charitativní kalendar se svou dcerou. Nikdy neříkej nikdy… 

Namáčíme štětce do jedné společné misky s vodou. Jak symbolické. Máme společnou vodu, společný cíl a cestu. Tyhle tahy štětcem zůstanou navždy nejen na papíře. Taky v srdci a v mnoha dalších srdcích. 

Píši o tom na poslední straně Kouzelného kalendáře. 

Večer spolu sedíme pod noční oblohou posetou hvězdami.

Vedeme rozhovor. Neřešíme styl kalendáře, texty. Povídáme si o jeho smyslu. A pak…Carolinka do té kouzelné chvíle pod hvězdami říká:

“Mami, já si myslím, že je jedno jestli malujeme kalendář nebo jestli píšeš knížky. Nebo pomáháš lidem a tvoříš lavičky naděje. Já si myslím, že nejdůležitější je, že jseš…” ❤️

V ten moment se mého srdce dotklo celé nebe. 🙏

Jakoby všechny hvězdy spadly do mé náruče.⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️⭐️

Ucítila jsem skutečné kouzlo a já v tu chvíli věděla, že tenhle kalendář, o kterém si povídáme v letní teplé noci, bude opravdu kouzelný.

Jsme v něm my. 

A to je nejvíc. 

❤️

Tohle je dotek NEBE. 

Krása mezi nebem a zemí.

Nejkrásnější kino nad hlavou.

Když dozrává len…

 

Už vím, proč dozrávající len má podobu rolniček. 

Když stojíte v lánu lnu, zapadá slunce a zavřete oči, slyšíte zvuk rolniček. 

Je to pocit, který se zapíše hluboko do vaší duše. 

A právě pro tento pocit,  jednu z těch fotek vložím do diáře “každý den je dar”.

Večer tvořím snopky a ty zavěšuji do dřevníku. 

Před pár dny byla u nás kamarádka a ptala se mě proč to dělám? 

“Víš, to až se zima zeptá. Venku bude mráz a doma ve váze kousek léta, co cinká, jako rolničky…” 

Příští rok zkusím vypěstovat len sama.

❤️

 Zkuste také se mnou, vlastními rukami vytvořit Nebeskou krásu.

Kvete pár hodin … ale ten pocit, mít svůj len… 

myslím, že za tu radost to úsilí stojí.

Nebeský len zde

Krásné dny všem

❤️