Vlny

21. srpen 1968

Můj muž byl tenkrát malý kluk. Přesně si pamatuje ručně vyřezanou, dřevěnou flintu, kterou mu udělal děda. A také si přesně pamatuje, jak s ní běhal kolem plotu na zahradě vedle cesty, po které jely tanky. Mířil na ně a “střílel.”

Přesně si vybavuje moment, jak ho maminka táhla domů a třesoucím hlasem říkala "zahoď tu flintu! Honem, zahoď ji!”

Držel ji a nepustil.

Ještě večer ji děda prohnal kotlem.

"Proč ti ji spálili?" ptala jsem se ho.

“Také jsem to tenkrát nechápal, jako malý kluk. Naši měli strach, abych si další dny třeba zase nechtěl hrát na vojáky. Oni si na ně nehráli, oni jimi byli.”

A nikdy nepřestali být. 

Vždycky si na tento příběh vzpomenu v den invaze, vpádu Varšavskych vojsk do Československa dne 21.srpna 1968.

Nesmíme zapomenout.

Nikdy.

Proto mé poděkování Jirkovi Mádlovi za film Vlny.

Po skončení filmu Vlny, bylo slyšet v kině hrobové ticho. 

Všichni seděli, jak příkovaní do posledního jména titulků, které běžely na plátně.

A pak… v tom tichu lidé pomalu odcházeli z kina v tichosti, zabaleni do těžkých myšlenek žité reality. Ano, ten film není žádná fikce. Je to realita. Nejen vzdálená (1968), ale i ta na dosah ruky blízká…

Doporučuji, aby tento film zhlédl celý národ napříč všemi generacemi. 🙏

A velmi se přimlouvám, aby film byl vysílán před volbami. 🙏  Protože cenzura, to není žádné slovo do pranice, jak si mnozí “hrdinové” dnešní doby myslí. Pro všechny, kdo zapomněli nebo nevzpomínají si i pro ty, co jednoduše neví.

Pro ty jsou Vlny. 

Vlny, ty rezonují. 

Vlny doporučuji.