Modré z Nebe ...

dnes v podání borůvek ...

a pár záběrů z lesa, z louky a makového pole ...

Když řeknu, že si jen skočím na kraj lesa,

udělat pár záběrů borůvek...

Je z toho vždy skoro plná SD karta a moře božských pocitů...

A to nejen mých, ale i Carolinčiných...

Tyhle Nebeské špacíry prostě milujeme...

A koho jsme měli čest potkat? 

Tak třeba moře krásných motýlů ...

Toto setkání bylo úžasné.

Carolinka nadšeně volá:

" Já se ho  mami dotkla!"

A já nadšeně odpovídala:

" a já to stihla vyfotit!"

Pírko sojky nás dovedlo na mýtinu, která byla ještě horká.

Na místo nedávného požáru ...

Cestou lesem jsme si povídaly, jak se takové neštěstí může stát ...

Špacíry lesem, to je prostě naše.

A co teprve takové makové pole...

"Mami slyšíš tu hudbu v poli?"

Carolinka má na mysli bzukot včel...

A když pole střídá louku....

Našlapujeme potichu a skoro ani nedutáme.

Je to nekonečné kino, které je plné poznání.

Třeba, že motýli mají na konci tykadel žluté tečky.

Pořádný kus radosti, když nás na louce objeví kamarádky pes.

Mám pocit, že bych mohla fotit 24 hodin.

Pořád jsem unesena a nadšena kinem kolem nás ...

Pozdě odpoledne, když horké slunce ukázalo přívětivou tvář,

 udělali jsme si s přáteli nádherný výlet.

Kam?

Prozradím příště ...

Mějte báječné dny plné krás.

Dotkněte se modrého z Nebe

Věrka

už to tu dlouho nebylo ...

Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne

Abych byla konkrétní. 

Po dobrání druhých antibiotik, jedu dnes ráno na odběr krve a je mi vážně mizerně. Celou tu situaci umocnilo zjištění, že stomický pytlík selhává. Prostě v tomto vedru selhává kde co, natož stomický pytlík, který si lepí stomici na bříško a ať si říká kdo chce co chce, je to lepidlo a kůže. Zpocená kůže ve vedru, logicky pytlík nedrží tak, jak by se předpokládalo. Takže držíte v jedné ruce povolený sáček s exkrementy a víte, že teď není čas na to, ptát se kdo je kdo. Okamžitě jednáte. Už jsme před poliklinikou a jen jedno jediné volné parkovací místo. Místo pro tělesně postižené. Tělesně postižená hmatatelně jsem, ale vlastně i nejsem. Je to stejné, jako by vám žena v 9. měsíci těhotenství řekla, že je tak trochu asi těhotná. Buď je a nebo není. Bez jakýchkoli řečí a omáček kolem.

Již dva roky papírově sice invalidní nejsem, resp. nemám průkaz ZTP, (mj. od doby, co jsem řekla názor nahlas a veřejně) ač mám po náročné onkologické léčbě, po amputaci rekta a vývod bokem do konce života. Dva roky usiluji o změnu ve věci získání průkazu ZTP, aby někdo pochopil a zamyslel se.

Zpět k dnešní situaci. Zastavili jsme na nejbližším možném místě. Já nakrčená, jako v křeči, v bílých šatech, hledám jediné, toaletu. Je vám jedno úplně jakou. Dámskou, pánskou, invalidní nebo pro ufony. Teď a hned. Nalezeno, ze srdce mi padá kámen jako hrom. V autě vozím vždy náhradní oblečení. Převléknu se, dám kalamitu do pořádku. Mířím na odběr krve, kde v šíleném vzduchu sedí asi 20 spících lidí, počítám tak na hodinu. Zařizuji rentgen dutin, výtěr krku, pohovor se zubařkou další pohovor s praktickou lékařkou. Pořád kontroluji stomický pytlík, který si po dvou antibiotikách a v šíleném vedru prostě dělá, co chce. Přicházím s mým mužem k autu a za stěračem lísteček. Policejní pozdrav. Chytám se za hlavu i za pytlík, myšleno stomický pytlík. Prochází kolemjdoucí, který mě upozorňuje na to, že mám velké štěstí, že nejsme odtaženi. Sděluji situaci a kolemjdoucí nechápe. „Jako to, že vy po rakovině s vývodem bokem nemáte průkaz ZTP? To si ze mě děláte prd… pardón.“ Odpovídá kolemjdoucí. „Vždyť to mám i já na hejblá záda . Občas mě chytne houser, jsem pokrývač. Tý vole, to by jako člověku po rakovině, co má vývodem bokem, odtáhli auto?!? A před poliklinikou?!? Tak to už je vážně síla! Kde to žijeme?“ Nevěřícně kýve hlavou ze strany na stranu kolemjdoucí.

Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne.

Ne nad zprávou za stěračem, ale nad „systémem“. Chcete-li nad státem. Nad „králem Jelimánem“. Za nehorázné chování, které řve do nebe. Za to, že není pomáháno těm, jež je zapotřebí. Já nepožaduji žádné dávky typu mobilita, která se váže k průkazu ZTP. Já potřebuji pomoc, když mám dlaně plné exkrementů. Nota bene jsem žena ve středních letech, dnes dokonce jsem byla v bílých šatech a vzadu v autě sedí dcerka, která sotva počítá velkou násobilku. Ale už nyní si umí dobře spočítat, co je správně a co je špatně. A tady je něco hodně, hodně moc špatně!

Proto vám slibuji, že budu nadále usilovat za změny, které se týkají nejen LPK, ale i průkazu ZTP pro stomiky. Pro lidi, kteří se po takových to zkušenostech většinou uzavřou a batolí se doma na zahrádce. Jenže já život vybojovala, abych žila, nikoliv přežívala. Můj boj o život nebyl vůbec lehký, který boj o život je? Proto si vážím každého dne, dobrého gesta a vlídného slova. Přála bych tuto situaci prožít s „králem Jelimánem“, který rozhoduje a vůbec nechápe. Koukal by, myslím, že hodně. Jsou na světě státy, kde se vše dělá pro lidi. A jsou státy, kde se dělá vše tak, aby to nešlo.

Některé věci mi prostě dávají smysl, nad jinými rozum žasne. 

Věrka

výherce Moji knížky ...

Pro vyhlášení výherce  v soutěži o „Moji knížku“ s podpisem mým 

a podpisem herce Michalela Dymka, 

jsem vybrala fotografii Povídáčka z této knihy, myslím, že stylově.

Chce se mi věřit, že potěším nejen výherkyni, ale i vás všechny. 

 Nejen chladivou, mrazivou fotografií, ale i zprávou,

 že do konce měsíce června, je poštovné na knihy s duší  (v ČR) ZDARMA.

ZDE

Dovolte mi poblahopřát paní Růžence, která získává "Moji knížku"

včetně růžového a modrého pochvalného lístečku.

 Vždyť co je víc, než si obyčejné dny života kořenit obyčejnou radostí.

A takovou jsem prožila, když jsme dostaly vysvědčení.

Víte, že Carolinka je domoškolák, proto mohu říci,

že jsem dostala letos po letech také i já vysvědčení.

 Nejde o samé jedničky, (ze školy i z houslí) 

z kterých máme samozřejmě radost,

jde o větu, která následovala.

„Mami, já Ti chci dát něco za to, že ses mě učila.“

Za jejími zády svírala dáreček, který je sice malý, ale v mém srdci obrovský.

Maličký hrneček.

A mě opět přišla na mysl pravidla paní Marie Montessori, 

které jsme si s Carolinkou četly na závěr tohoto ročníku 

a Carolinka mi ke každému bodu dávala svůj osobní výklad.

 ZDE

Dává mi smysl učit se do života s chutí a radostí.

A na závěr školního roku ještě jedno 5 minutové video. 

Přiznám se, že začátek mě nudil, přišlo mi to , jako reklama,

 ale po druhé min. se odvíjí příběh, který vím už nyní, že není možné zapomenout.

Myslím, že nejedna máma si vybaví kus svého života ...

ZDE

♥

 Přeji krásné léto, moji milí

Giveaway za vysvědčení

V neděli při cestě z Prahy mě chytlo takové bolení v krku, 

že jsem skončila na ORL s antibiotiky. 

Takže konečně klid a prostor pro čtení. 

A že jsem toho za ty dva dny přečetla. 

Z některých názorů a článku se mi i přitížilo.

Některá slova mě naopak zahřála velmi na duši.

 A pro stejný pocit tu je i moje nabídka.

Je tomu rok, co jsme s Michaelem Dymkem, legendárním „Tomášem“ z filmu Páni kluci,

 dali hlavy dohromady a udělali nádhernou akci.

 V den vysvědčení jsme jednomu z vás věnovali „Moji knížku“ z mé autorské dílny. 

Nikoliv za růžové a modré pochvalné lístečky, ale za otevřené srdce.

 Za sdílení a pro dobrý pocit. 

Podobnou akci jsme pak udělali i v nemocnici v Motole, pro dětské onkologické pacienty. 

Přijeli jsme dětem nadělit radost. Obdarovat je pohádkovým příběhem. 

Proto nesla tato dobročinná akce název „Srdce pro Tebe“. 

Uskutečnila jsem ji rovněž s kmotrem knih s duší, Laďou Kerndlem. 

Nezapomenutelné okamžiky.

A víte, co je kouzelné a krásné?

 Před chvílí jsem objevila ještě jednu, zapomenutou „Moji knížku“ 

s podpisem a věnováním od Michaela Dymka, (i ode mě)

včetně růžového a modrého pochvalného lístečku. 

A vy už víte, co to znamená. 

Je tu "Moje knížka" pro vás. 

Je jen na vás, napsat komentář, 

nebo postačí sdílet. 

Kniha čeká na jednoho/jednu z vás. 

Losujeme v den vysvědčení 28.6.2019 v poledne.

Hodně štěstí! 

Věrka

Louka, jahody, úhel a kytara ...

Dnes vám přináším takové pel - mel posledních dnů.

Po náročných dnech, ztráty hlasu a antibiotik,

kdy jsme otevřeli výstavu v Mladé Boleslavi,

  absolvovali natáčení MEDxTalks v Divadle pod Palmovkou,

a složili všechny testy z naší domo školy,

jsem doslova padla únavou.

Životní baterky mi dobil opět objektiv fotoaparátu.

Louka, ticho, pozorování přírody.

Scénář, který bere dech…

Dva mravenci na nektaru

Za mě největší pochoutka – lesní jahody, z dlaní Carolinky.

Jo a taky si u nás pod krovem udělaly hnízdo vlaštovky.

Prý nosí štěstí do domu. 

Kéž by to byla pravda.

A tak, když jsem načerpala energii 

a mé baterky začaly vykazovat nějaké procento,

sedla jsem si k počítači a jen tak hledala staré dávné písně,

 písně s kytarou,  které jsem dodnes neznala.

Prostě relax, který mi hodně dal.

Objevila jsem tuto úžasnou dámu s tak pohodovou hudbou,

že mě ihned inspirovala.

K čemu?

Započala jsem práce na Mámině kalendář 2020

„každý den je dar“

Při těchto tónech, je radost tvořit….

Jsou to pro mě tak pozitivní a hravé tóny plné energie

 a života, (ač zpěvačka se dlouhého nedožila), že mě víc než inspirovala.

Nedávno jsem šla koupit špejle do papíráku 

a Bůh ví proč jsem vložila do košíčku i úhle.

Přiznávám, že s nimi neumím ...

Při poslechu lahodných tónů Kate Wolf jsem třídila fotky ...

Ta křehkost, něžnost a nádhera...

Z očí do očí ...

a najednou mě popodla taková obrovská chuť malovat...

 Vyndala jsem úhle a šla to zkusit.

Vím, nemá tento příspěvek moc velký koncept,

ale při poslechu té nádherné kytary a andělského hlasu,

 při létání myšlenek mojí hlavou

a přes všechny záběry mého objektivu

se naskýtá otázka

„a je zapotřebí?“

Přeji vám krásné letní dny, co voní jahodami,

dávají energii rozkvetlé louky

a hladí duši,

jako tóny kytary…

♥

Věrka