Včera
jsem dostala email od kamarádky. Píše velmi pěkně a pravdivě. Ano, už tak moc
nepíši na blogu o mých trápeních. Psalo mě už více kamarádek s otázkou,
jak žiji se stomií…jak se vede dětem…co moje máma…V podstatě jsem nechala
rodinný život s otevřenými vrátky za oponou blogu.
♥
Včera
jsem dlouho do noci přemýšlela, že bych měla oponu poodhrnout. Napsat vám víc.
Ano, ten den je dnes.
♥
Nechtěla
jsem nikoho a nic zatěžovat nebo snad obtěžovat. Přicházejí mě moc milé emaily…ale
přišly i nemilé. Jako citlivou duši mě ranily. Říkáte si, vždyť jsou to jen
písmena letící vzduchem…Ne, nejsou. Dotknou se lidského srdci zrovna tak, jako
ty od reálných přátel. Ba co víc…není možnost si věci vysvětlit z očí do
očí…a to člověka pak může hodně soužit. A tak některá přátelství virtuální,
blogerská někam prostě zmizela. Je mi to líto... Věci se dějí tak, jak mají…
Co
je tedy za moji oponou ?
V čase
před nástupem léčby rakoviny do Brna jsem si stihla ještě „užít“ takovou chuťovku,
jako je exekuce na syna „Jáju“ od jeho biologického otce. Důvod ? Měl zaplatit
soudní výlohy za to, že si dovolil soudně požádat o navýšení výživného a to
prohrál. Dovolil si chtít studovat vysokou školu … Dovolil se s biologický
otcem, kterého neviděl od první třídy, dohodnout na splátkách. Jeho žádosti
byly nevyslyšeny v podobě exekuce.
Volal
nám z Prahy, kam nastoupil na vysokou školu, že má vše obstavené. Stál uprostřed
Prahy bez prostředků. Vyřešili jsme to…(ač jsem oslovila i prezidentskou
kancelář – která nás nasměrovala na Azylové domy)
Přes
20 tisíc jsme uhradili a ještě dlouho nás obtěžovaly dopisy s různě barevnými
pruhy. Ty mě přestaly zajímat v momentě, kdy byla vyřčena má diagnóza.
Období, které velmi důvěrně znáte. Nemoc úplně vše zastavila…
Měla jsem pocit,
jako když jste v místnosti, kde se nevětrá, kde je binec a rámus…a
najednou NĚKDO otevře okno i dveře…Průvan vše vyčistil…jen ticho a prach tiše
usedá kolem. A cítíte úlevu…klid a pokoj…a
příval čerstvého vzduchu.
Všem jsem odpustila ... všechno ...
Do
života jsem se vracela s velkou chutí a odhodláním, že již žádné stresy.
Začala jsem psát Velkou mámu. Hodně mě pročistila myšlenky…srovnala…v knize
jsem se hodně otevřela, doslova svlékla donaha. Ze všeho jsem se
vypsala.
V ten
čas, jsem fotila, co jsem mohla. Každý detail života. Na těle jsem měla ještě
hodně bolestí … ale je to nic proti bolestem na duši. A tak vznikl Mámin
kalendář 2016 – každý den je dar. Má radost nad radost. A jeho Putování…však
víte.
Byl
podzim a má dcera Kristýnka nastoupila do zaměstnání. Vnouček Jeník do jakési
soukromé „školky“ v Praze. Začali se mi vzdalovat…Zapomněli třeba, že máma
s tátou mají narozeniny…první po
rakovině a ty životní půlkulaté …že táta stojí v noci dole u zvonků a dle
dohody měl v ten večer u nich v Praze přespat. (měl v Praze jednání,
tlumočit měl Kristýnky přítel.) Spal na jakési ubytovně…
Zapomněli
na mnoho a na mnohé. V ten čas vznikl dopis jedné mámy, který je zařazen v knize
Velká máma. Jen já a Kristýnka do teď věděly proč tam je. Jenže Kristýnka
neměla čas si ho přečíst. Věřím, že se jednou zastaví…přečte a pochopí.
V lednu
2016 jsem měla další kontrolu na MOÚ v Brně. Den před důležitou kontrolou
se naše auto stalo nepojízdné. Ještě z mostu jsem hned volala Kristýnce,
aby mi pomohla. Marně. Volal i můj muž, že si pojede vlakem do Prahy auto
půjčit, aby mamka mohla být ráno v osm na vyšetření v Brně. Marně. Kristýnka
potřebovala auto do práce a pak…auto je jejího přítele, kterého jsem neviděla
rok.
Bohužel
jsem dlouho neviděla ani svoji dceru, pro kterou bych dýchala. Neviděla jsem
ani vnoučka, který mi velmi chybí. Kristýnka netelefonuje, resp. výjimečně. … často však telefonuje s moji mámou.
Nikdo nechápe proč … jen tušíme. Dozvěděla jsem se, že takhle vypadá dospělost.
Nebudu nikomu vyprávět, co cítím, když potřebuji pomoci…psychicky i fyzicky. I
obyčejné domácí práce, nebo práce na zahradě natož na stavbě…jsou pro mě
náročnější než dříve. Mnohem náročnější. Třeba když umyji okna, druhý den cítím
bolest stomie… musím být na sebe opatrná. Když mi spadne na zem cokoliv, skládám se, jako Leporelo....Pořád se snažím, dělat věci jako dřív...ale nejde to ... Vypadat jako dřív...ale už nic není jako dřív... Důležité je, že existuje TEĎ ... že JSEM ...
Tolik
jsem svým dětem dala…doslova samu sebe …
♥
V
ten čas, v lednu 2016 mě celá situace začala opět válcovat. O to více jsem
se pokládala do knihy Velká máma. Zařizovala vše potřebné kolem … Přesto má
psychika byla na hadry. Spadla opět imunita a na mě si sáhla hnusná chřipka. Nespočet
nocí jsem proplakala…promodlila…provzpomínkovala… Slzami i rýmou se mi ucpaly
dutiny. Nastala dlouhodobá ztráta chuti i čichu. (ještě dnes není úplně vše ok)
Ocitla
jsem se v ordinaci ORL v Tomayerrově nemocnici. Vyšetření nosem
sondami….nezbytně nutné vysoké dávky kortikoid…nyní mám z toho otoky a zavodnění . Prý to
zmizí časem samo. Naštěstí vyšla Velká máma a to byl pro mě lék
nad léky. Osud to moc dobře zařídil…doslova mě to katapultovalo do pozitivní dimenze.
Bože díky za Velkou mámu…
♥
Pozitivní
je, že Jája, s kterým jsme prožívali náročné chvíle, se zklidnil. Našel
cestu domů. Umí říci - mám vás rád i beze slov. …a když je v úzkých
on, jsme tu pro něho. Jsme tu pro sebe navzájem.
♥
Sedává na kraji mé postele, když mám stav Off a říká, ať se netrápím…
umí mě
chytnout za ruku.
A
říkám to slovo „mám ráda“…celému světu. I teď vám…Mám ráda celý svět…život…všechny
mé děti … muže s velkým M…. obyčejné dny ….řádky od vás….a to moc... Protože jen v obyčejných
chvílích jsou ukryty ta největší bohatství.
♥
A
pak jsem dlouho nemluvila o mé mámě. Když jsem ji dala na vánoce knihu Máma,
stal se asi bod zlomu. Zkouším tomu věřit. Asi mnoho a mnohé pochopila, vzájemně. Zázraky patří do kategorie
pohádek, ale oni se občas i dějí …Vím, že není možné člověka změnit od základu…ale mnoho
lze předělat. A jak se to stane? Že si to řekneme …napíšeme…sdělíme. S mámou mám konečně lepší vztah…zavoláme si…jezdíme za sebou …mluvíme…ano, mluvíme ...
♥
Proto
tyto řádky teď a tady. Vždycky jsem s vámi sdílela dobré i zlé. A je pravdou,
že jsem dlouho to „nepopulární“ v sobě nosila. Vlastně ani nevím proč….
Můj blog
neplní funkci reklam. Můj blog není tím TOP blogem, co má tisíce sledovaných. Nemá
žádné profesionální blogerské prvky a neobsahuje ani žádná pro mě neznámá slova
z oblasti marketingu. Na mém blogu ubylo slov o trápení a přibylo více
fotografií o radosti. Možná, že skrze ty fotky, skrze toulky přírodou a životem
hledám radost a pohlazení…protože se stalo tolik bolavých věcí … tolik ...
A tak s láskou tvořím Mámin kalendář 2017 – každý den je dar.
♥
Musím
mít však na paměti, že zdraví je priorita číslo jedna.
♥
A
tak jsem se vám dnes tady vypsala …poodhalila život za oponou mých všedních dnů. Také
jsem byla před pár dny u ženského lékaře. Měla jsem tak velký strach a splín,
co zase přijde… Volala jsem i mému vnoučkovi...chtěla jsem ho slyšet... nebyl zrovna na drátě.
Hezky jsem si s panem doktorem povídala…byla jsem poslední
pacientka toho dne. Pan doktor listoval knihou Velká máma, kterou jsem mu věnovala …usmíval se nad
fotografiemi…i on vzpomínal na mámino kolo…na dědečkův psací stroj… ta pohoda se
doslova vlnila mezi námi…
♥
Ač
můj stav po ozařování pánve si vyžádal velmi, velmi krutou daň ( menopauzu jsem přijala s pokorou. Jizvení však způsobilo mnohem víc...) … své naděje se
nevzdávám. A tu mi dal i pan doktor, který umí ke mně promlouvat očima. Viděla
jsem v nich tu špetku, tu drobounkou a maličkou jiskřičku …které se říká naděje…
♥
Vaše
Věrka se srdcem na dlani
♥
