Na odpočinkové vlně ...

Poslední dny byly pro mne hodně plné,proto jsem se rozhodla,

 zkusit se nést na odpočinkové vlně.

Ledoví muži byli i u nás v Nebi hóódně studení.

Fotky jsem dělala z tepla od okna.

Doslova miluji ten cvrkot v koruně stromu.

Nejen kvůli fotkám, které vám posílám skrze blog, 

ale pro krásný pocit té chvíle ...

Láska  ptačího páru

♥

Když jsem pozorovala křehký život opeřenců,

uvědomila jsem si, co jich letos k nám přilétlo.

Možná je to poděkování za to, 

že jsme jim v zimě sypali do krmítek.

Přemýšlela jsem, čím to je,
že někteří ptáčci najdou cestu zpět,
tam, kde v časech zimy nalézali
zázemí a někteří zapomenou cestu.

Možná k nám přiletěli prostě 

a jednoduše udělat hezkou chvíli.

A že se jim to povedlo...

Ony nejhezčí okamžiky bývají těmi nejmenšími.

Vzpomínala jsem u okna na moji babičku, 

která mi říkávala,

že radost je vždycky na dosah ruky.

Je důležité tu ruku natáhnout, 

abychom se jí mohli dotknout.

A v té nostalgické chvíli, přiběhla Carolinka

celá mokrá, jak běžela loukou po dešti.

Nesla malé psaníčko v dlani ke dni maminek,

které tvořila s kamarádkou.

Řádky vyznání ...

♥

Ty nejmenší chvíle bývají těmi nejhezčími.

♥

Dodatečně přeji kouzelné chvíle i já vám.

Vždy, když stoupá mlha a pára z lesů říkám, že hory vaří ...

A málem bych zapomněla na té odpočinkové vlně,

 vás pozvat na další 

zastavení putovní výstavy.

Tentokrát do moravské metropole, do Brna.

Záštitu této výstavě

"každý den je dar"

udělil Jihomoravský kraj, což pokládám za čest.

Srdečně vás zvu a těším se na hezkou chvíli s vámi.

Pro ty, co by chtěli podpořit projekt zakoupením obrazu 

a dozvědět se více podrobností

je možnost  ZDE

♥

Děkuji také za mediální podporu 
Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97

Založená na podporu prevence onkologického onemocnění tlustého střeva a konečníku.

Věrka

♥

Medaile ...

Některé věci a události se dějí tak nějak sami a tak nějak nepochopitelně.

Je to pár dnů zpátky, co jsem v příspěvku „Startujeme“ psala:

„Nikdy jsem nebyla na metály, ale měla jsem pocit,

že v tom davu, se našel  kdosi,

kdo má pochopení, empatii a cit. Konečně …“

V komentářích mi Inka na to odpověděla:

„Ty by sis těch metálů zasloužila hned několik!“

Tak jsme to tak nějak přivolaly.

Jo, co člověk nečeká, to mu přichází.

A to se týká úplně, ale úplně všeho.

Odjíždíme na vernisáž a do toho blázince drnčí telefon.

Zvedám neznámé číslo.

Zvedám telefon skoro vždy a všude…

i když mám jen dvě ruce a v každé tisíc věcí.

Na druhé straně aparátu velmi milý, ženský hlas.

Asistentka pana hejtmana Královéhradeckého kraje, PhDr. Jiřího Štěpána,Ph.D.

Na otázku odpovídám…spíše se divím, hledím, nechápu.

Bude mi udělena Pamětní medaile hejtmana Královéhradeckého kraje, jako výjimečné osobnosti za přínos pro druhé. 
Za zlepšení života druhým.

Chvíli vůbec nechápu.

Jsou tu přivolané metály J

Přemýšlím, kdo mě nominoval. Pátrám v mysli.

Pátrám v emailech, v mobilních číslech…

Chvíli, tedy pár dnů, mi to trvá, ale vypátráno.

Úžasná dáma v letech, která je na svůj věk vitálnější než leckterý mládežník.

Dáma s nesmírnou energií, přehledem a zkušeností, také prožila onkologické onemocnění…

Dáma, které si vážím a kterou bych okamžitě nominovala na tuto cenu já.

Jedná se o jednu moji čtenářku.

V čase adventním jsme zašly spolu na kávu do tiché, útulné kavárny

 a vyprávěly jsme si…snad úplně o všem … 

Nenapadlo by mě, že mi poděkuje za tu hodinku prožitého času 

a za mé knihy tímto způsobem.

Život je bumerang.

Proč o tom píši? 

Tato slova nejsou o medaili, které si velmi vážím a cením, neboť je o lidství.

Tato slova jsou o tom, že pokud si uděláme čas na své přátelé či známé,

 má to nesmírnou hodnotu.

Tato dáma mi sdělila tolik ze svého života a já jí z toho mého, 

že pak přichází k nám poděkování z úplně jiné strany 

a úplně jiným způsobem.

Život není jen o honbě za časem, ale je o čase.

Není honbou za hodnotami, ale je hodnotou.

Není o mačkání klávesnice, čemuž se říká komunikace,

ale je o komunikaci bez klávesnice.

Protože pak přichází teprve skutečný požitek a prožitek všedních dnů.

Mějte krásné dny s blízkými, přáteli, sami se sebou.

Ať jste na severu, jihu…. doma či venku

Vnímejme sebe navzájem…protože

„každý den je dar“

A vězte, že život je bumerang…

Věrka

Mini pizza - home made ...

Poslední dny před pondělní výstavou „každý den je dar“ byly trochu více hektické.

 Občas někde zapomenu, brýle, mobil, flashku s daty nebo dokonce originály obrazů…

Vše nakonec dobře dopadne.

Proto vám dnes,pro relax, přináším něco z  jiného soudku. 

Něco na zub a třeba námět na deštivý víkend.

Námět na chutnou večeři.

Recept mini pizza:

3 porce, 30 minut + 1,5 hod. kynutí těsta

Těsto:

500 g hladké mouky, já používám přímo mouku na pizzu (lze sehnat v Makru)
325 ml horké vody
7 g sušeného droždí v sáčku
1 lžička soli

Rajčatová omáčka (sugo):

1 lžíce olivového oleje
1 menší cibule
1 střední stroužek česneku
400 g loupaných rajčat ve vl. šťávě
200 g rajčatového pyré
hrst nasekané čerstvé bazalky
sůl, pepř a cukr na dochucení

Ingredience na pizzu:

strouhaný parmazán nebo sýr dle chuti
natrhaná mozzarella
čerstvá bazalka

šunka

Přeji dobrou chuť

No a jinak je tu má další pozvánka, v pondělí 6.5.209 v 15.30 hodin, 

se bude konat druhá část vernisáže „každý den je dar“, 

s panem starostou města Náchod, Janem Birkem a moji maličkostí.

 V recepci Hotelu U Beránka v Náchodě.

Srdečně vás zvu

Věrka

♥

Startujeme ...

Často si říkám, že všechno špatné je k něčemu dobré. 

Jen v danou chvíli nevíme pro co. 

Ale život má na všechny naše otázky připravené odpovědi.

 Jen on sám ví, kdy nám odpovědět.

Když jsem v roce 2017 prožila léčbu šokem u posudkové lékařky, 

která v podstatě bagatelizovala můj boj o život v onkolog. nemoci,  

neměla jsem ani tušení, co vše se bude odvíjet…

Nesmekla jsem čepici a nezmačkala ji … 

Nejprve jsem bojovala za sebe. Vnímala jsem to jako něco nemyslitelného, 

aby k člověku po těžké nemoci, bylo přistupováno s takovou dávkou ironie, 

bezcitu a nepochopení. 

Časem jsem sepsala petici za nutné změny při posuzování LPK. 

Byly to tenkrát pro mne víc než dramatické chvíle…

Petice se naplnila podpisy rychlostí světla a začaly se dít věci. 

Tenkrát na samém začátku byl právě on, pan Pavel Bělobrádek, 

kterému jsem osobně předala petici do jeho rukou. 

Byl a je členem petičního výboru Poslanecké Sněmovny, 

a když jsem mu vyprávěla příběh dech beroucí, naslouchal mi a snažil se najít řešení.

To je důvod, proč jsem ho opět oslovila pro otevření putovní, charitativní výstavy

 „každý den je dar“. 

Velmi rád mé pozvání přijal.

Samozřejmě velmi ráda vás srdečně zvu na tuto vernisáž v Náchodě, 

která má své zahájení 29. dubna od 15.00 hodin, další část bude 6. května od 15.30 hodin a potrvá, až do 17.května. 

A vzpomínáte si na mé setkání v Hotelu U Beránka ZDE? 

Jo, nic na světě není náhoda.

Celý minulý rok jsem usilovala o nutné legislativní změny 

vyhlášek a zákonů pro hendikepované. 

Mnohé se podařilo, na mnohém stále pracuji. 

Jednala jsem s mnoha politiky, s většinou osobně. 

Samotné srdce mi říkalo a vedlo, kterému stisku rukou mohu věřit a kterému ne. 

Našla jsem odvahu a vyřkla pravdu na půdě nejvyšší. 

Samozřejmě, že se to neminulo účinkem. 

Trestem pro mne mělo být, odebrání dávek a nároků. 

Sám můj muž šel se svou kůží „na trh“… více v knize. 

Skrze moře emailů a zpráv jsem pochopila, že tento boj, už vůbec není o mě…

Národní rada osob se zdravotním postižením mne nominovala za tento boj na Cenu Mosty. 

Nikdy jsem nebyla na metály, ale měla jsem pocit, 

že v tom davu, se našel  kdosi, 

kdo má pochopení, empatii a cit. Konečně …

Mnohdy prohraná bitva, může být neskutečná výhra…

Píši o tom všem v knize Máma čisté jiskření.

 A už tam vlastně píši o tom, že chci druhým pomáhat … 

Skutek nebyl daleko od myšlenky.

Bohužel zemřela jedna má kamarádka, s kterou jsem prožívala společně boj v nemoci. Ztratila naději, odevzdala se…odpískala to …

 Napsala mi, že navždy zůstávám v jejím srdci. 

Chtěla jsem tak moc pomoc…Přemýšlela jsem, co udělat pro takové lidi …

 Ano, zhmotnit naději. 

Vytvořit motivaci…

 „Sad nadějí“.

Dlouho do noci a mnohdy do časného rána jsem pracovala na této myšlence.

A tak jsme oslovili nespočet lidí … Vyvolali jsme mnoho jednání. 

Na papíře se začala tvořit studie, projekt …

V Sadě nadějí bychom rádi umístili sochu Anděla Naděje v životní velikosti, dřevořezbu. Vybudovali kapli, meditační odpočinkovou zónu a altán pro pravidelné setkávání. 

No a samozřejmě stromy.

Rozhodla jsem se přiložit ruku k dílu a tak jsem malovala, malovala a malovala.

"Já ten Sad nadějí vymaluji". řekla jsem svému muži.

S těmito obrazy budu uskutečňovat charitativní, putovní výstavy, vernisáže 

„každý den je dar“. 

V Náchodě, v Brně, v Mladé Boleslavi, v Hradci Králové, v Pardubicích, v Praze … křížem krážem, přes celou naši zemi. 

A pro ty, kdo by chtěli podpořit můj projekt 

a také si zakoupit obraz pro Sad nadějí, je tu možnost.

  ZDE  

Obraz, umělecký tisk, bude mít na zadní straně velké, kulaté razítko 

na podporu tohoto projektu, jako poděkování.

Bude uvedeno, o kolikátý obraz z dané limitované edice se jedná, 

včetně mého originálního podpisu. 

Výtěžek z prodeje bude určen přímo na transparentní účet neziskové organizace Jelimán.

Pár slov jsem o výstavě "každý den je dar"  i Sadu nadějí sdělila 

ve středu v Českém rozhlase Hradec Králové

.

 Měla bych být zřejmě hostem v rádiu Proglas 

a živě i v Divadle Pod Palmovkou, jako host večera.

Osud mi posílá do cesty tolik úžasných lidí, skvělých „náhod“ a já jsem nesmírně za to osudu vděčná.

Těším se na vás

Věrka