„a co bude dál?“

Původně jsem dnes chtěla psát o tom, jak jsme tvořili krmítko pro ptáčky.

Možná je to listopadovým sentimentem … možná tím, že jsem vzpomínala u plápolajících svíček na minulost a taky na našeho Blacka.

 A tak jsem se rozhodla napsat pár slov o mé poslední knize 

a o tom, co bude dál?

Je tomu měsíc, co spatřila světlo světa kniha Máma čisté jiskření.

Závěrečná část trilogie knih s duší.

Tato kniha, tak trochu vybočuje ze standardu mých modrých knih. 

Ti, co četli, jistě přikyvují. Kniha, až na dřeň … kniha plná detailů …překvapivých zvratů.

Mnozí z mých čtenářek napsali recenzi na mé webové stránky.

 Mnozí mi píši emaily nebo soukromé zprávy přes web. 

Všichni do jedné mi sdělujete, že knihu jste přečetli najednou, že se nedalo od ní odejít. Skutečně čtená jedním dechem… 

Často se objevuje otázka „a co bude dál?“

Možná, že právě nyní je čas a prostor říci, že opět jedu ve čtvrtek 8.11.2018 do Poslanecké sněmovny ČR na schůzi soc. výboru sdělit pár slov. 

Často jsem používala slovo „bojovat“ nejen za sebe. 

„Bojovat“ za nekonečný zástup těch, kteří ve mě věří. Podporují mě. Podepsali moji petici, která je cestou k lepším zítřkům. Je cestou ke změně legislativy velmi důležité vyhlášky, která je alfou a omegou pro zdravotně postižené. Je do jisté míry i zaklínadlem. 

 A že se to týká jen postižených nebo nemocných? Nikoliv. Nás všech!

 Co bychom byli za lidi, kdyby nám na druhých nesešlo?

 A kdo nám dá záruku, že třeba zítra, třeba ty …?

Když jsem knihu dopsala, prošla rukami pověřených. 

Korekcemi, grafickými úpravami atd. 

Dáma v letech, paní učitelka českého jazyka, která kdysi dávno učila i mého muže, rukopis pročítala. 

Dlouhé hodiny jsme mnohé konzultovaly. 

I tato dáma prodělala onkologické onemocnění. 

Sdělila mi, že kniha je skutečně dech beroucí. 

A že se to skutečně netýká jen určité skupiny lidí…týká se všech. 

Přesto si myslí, že kniha bude mít dva tábory lidí. Příznivců a těch z druhého břehu.

 Byla přesvědčena, že skupina příznivců bude mnohonásobně větší.

Když kniha vyšla, jela jsem ji knihu věnovat. 

Zvonila jsem dlouho … I na mobilu se dlouho nikdo nehlásil. 

Po cestě domů mi blikal telefon a na něm jméno staré dámy. 

Byla zrovna na „promenádě“ v lázních. Opět se s ní osud nemazlil a rozcvičuje údy po mozkové příhodě. 

A do telefonu mi svoji energickou, spisovnou řečí sdělila, že si opět uvědomila, po jak tenkém ledu všichni na této planetě chodíme. 

Během vteřiny může být  všechno úplně jinak….  

Knihu jsem ji odeslala a myslím, že celé lázně ji už přečetli … 

Dle slov staré paní učitelky:

„Vidíš, říkala jsem Ti to, bude mít hodně příznivců…“

V knize se dočítáte, jaké „boje“ a doslova „bitvy“ jsem s „králem Jelimánem“ a nejen s ním vedla.  

Přes mnoho a mnoho odvolání mi vše bylo smeteno ze stolu.

 To, proti čemu jsem se odvolávala mi bylo odebráno úplně. 

Poslední instance je soudní.

Než k ní přistoupím, ještě na půdě PS ČR pronesu pár slov.

 Slov faktických, žitých, odžitých a pravdivých.

 Slov nejen za sebe, ale i za mnoho a mnoho dalších.

 A možná, kdo ví, i za Tebe … 

Někdy prostě musíme nechat svět, aby se pootočil a nastínil naději to lepší světlo.

 Protože já „králi Jelimáne“ nesmekám a čepici nemačkám …