na dno své duše ...

Možná to je člověku třeba, možná to je nutnost

a možná to je jistý druh očisty.

Prostě se nadechnete a jdete na dno své duše.

Jste tam jen Vy a časoprostor...

Myšlenky a slova. 

Nejste tam dlouho, protože se potřebujete zase nadechnout.

Ale ta cesta dolů je moc důležitá,  potřebná.

A není podmínkou k této cestě prožít nemoc 

a nebo katastrofu.

Někdy takový stav přijde po hádce, 

někdy po nepochopení druhých.

Nebo po dlouhém, předlouhém mlčení...

Jindy máte prostě takový den, jindy splín.

A někdy to přichází vlivem všech maličkých momentů,

které se prostě a jednoduše nakumulovaly ve velký.

Určitě to znáte...

Chcete být jen sami se sebou...

A pokaždé při cestě zpět nahoru zjistíte tolik věcí ...

Přijdou sami od sebe a jsou jen a jen vaše.

Jakoby srdce promlouvalo s rozumem.

 A na hladině při nádechu...prostě víte.

Tečou vám slzy...vnímáte bolest i očistu současně.

 Už nepřicházejí otázky ani odpovědi.

Prostě jen víte.

Kolem vás se rozlije zvláštní chvíle smíření.

Nemáte potřebu ani vysvětlovat, ani vědět ani ptát se...

Najednou jste jen vy a teď.

Někdo tomu říká vnitřní inventura.

 Jiný den blbec, druhý třeba terapie svého já či poznání...

A někdy taková chvíle nemusí mít ani jméno a název.

Důležité je, že si mnohé jen tak uvědomíte....

A pak ... 

O to intenzivněji  člověk vnímá třeba obyčejný vítr ve vlasech...

Pokřik ptáků v korunách stromů... 

Prach vířící koňská kopyta ... jiskry v dětský očích ...

Každý detail v  destinaci "U ohrady na konci světa..."

Věrka