svátek nesvátek

 

Když jsem byla malá holka, měla jsem svátek uprostřed prázdnin, 1.srpna podle starého kalendáře.

A i když to bylo přesně v půlce prázdnin, vždycky jsem se na tento den těšila. Doslova, jako malá holka. V ten den bývala nedaleko obrovská pouť, Porcinkule. Ten den mám zapsán v sobě na věky věků. Všude plno barev, vůní, hudby, chutí a předlouhá fronta na melouny. Těšila jsem se na tu jedinečnou sladkou chuť. Patřila k mému svátku. V nejedné mé knize na tyto obyčejné, vlastně neobyčejné chvíle s láskou vzpomínám.

Čas šel a jak jsem rostla, naši mi stanovili svátek na den 8. října. V ten čas zmizelo těšení na půlku prázdnin, na můj holčičí svátek. Den 8. říjen se stal sice mým dnem mého svátku, ale nikdy jsem to tak už necítila.

Ten rok, co jsem dostala druhou šanci na život, v ten rok po rakovině, rozhodla jsem se mnohé změnit v mém životě. Pustit do něho opět radost všemi spáry a skulinami. Po víc jak čtvrt století jsem si znovu stanovila svátek na půlku prázdnin, na 1. srpen. Málo kdo to ví...

Včera k večeru se stalo však něco velmi důležitého.

Jistá věc či okolnost vlivem jistého člověka mě včera v podvečer velmi rozesmutnila.

Jela jsem domů a dcerka mi říkala, že četla nápis v cukrárně, že 8.října mám svátek....

Začaly jsme si povídat ...proč co a jak... Možná konstelace hvězd nebo ta nálada smutkem nabitá, možná samotná nostalgie způsobila, že mi po tváři stekla slza. Druhá, třetí....

Jak jsme zastavily u domu, dcerka vyběhla k příkopu a natrhala snítku odkvetlých kvítků.

Možná v ní je i plevel a možná je to ta nejsrdečnější květina mého života. Zamykám auto, utírám tvář a Kačka mi říká:

"Mami, je jedno v který den máš svátek. Jestli v srpnu nebo v říjnu. Tady máš ode mě radost, ať máš radost."

Jo, o tom je svátek. O tom je každý den, který dokáže z blbé nálady udělat světlo.

Moment, kdy se slza mění v úsměv...

protože, každý den je dar ...