netradiční husička

 

Na sv. Martina se pečou koláče,

 husička a popíjí svatomartinské.

I u nás byla husa i když krapet netradiční.

Ráno u snídaně čte můj muž noviny, kde se píše,

 jak jsou v Polsku zemědělské produkty kvalitní

 a cenově výhodnější. 

"Nezajedeme tam? Třeba pro tu husu, co plánuješ péct?" 

ptá se mě.

Zvedám oči k hodinám a přemýšlím, zda to stihneme.

"Jo, tak jedem, ale musíme hned."

Nedopíjíme ani ranní kávu a vyrážíme. 

Vždyť je to co by kamenem dohodil.

Překračujeme státní hranici a mám pocit, 

že jedem z bláta do louže.

Nikdo nikde.

"Peťane nemají tady taky nějaký nouzový stav?"

 ptám se nechápavě.

Dojedeme k tamnímu marketu i ten je zavřený.

Všude vlají jen fangle, vlajky.

"Ty jukni do mobilu, jestli tady nemají nějaký státní svátek?"

Zapínám data. No jasně. 

"Den nezávislosti".

Tak tento datum si budu už pamatovat na furt.

Za hranicemi v první České dědině kupujeme husu a za cenu,

 za kterou bych nepořídila ani lepší párky.

Bingo! Radost.

V Penny za nějaký bodíky (ač to bytostně nesnáším),

 dokonce vybírám cenu. 

Pekáč, který vážně nemá chybu.

Přes rukojeť lze podlévat a nebo prokapávat olej.

Peču poprvé v životě v Den nezávislosti 

svatomartinskou husu v pekáči na plynové plotýnce.

Osmažím cibulku a slaninu, hodně žampionů, 

vložím nakládané cibulky a rozčtvrcenou husu.

Osolím, okmínuji a podleju svatomartinským červeným.

Jako přílohu na talíř k netradiční huse 

nandávám bramborou kaši.

Mňamka byla sice až k večeři, 

ale holky, něco tak dobrého jsem dlouho nejedla.

Věrka