Na náhody moc nevěřím ...

všechno se děje tak, jak má…

♥

Cesta osudu mě přivedla k poli, které je poseto vlčími máky.

Ten, kdo čte delší čas tento blog,  ví, 

jak mám moc ráda toto divoké kvítí.

Možná pro stejný způsob života.

Snažím se dělat radost a sít krásu tam, kde by ji druhý nečekal…

Mám ráda stejně, jako vlčí mák, 

svobodu a přirozenost.

A když člověk občas nechá věci plynout,

nechá událostem volný průchod a spád,

 pak se teprve dějí věci.

Ten pocit jsem měla dnes i já. 

♥

Když jsem za vsí nafotila můj objev roku,

pole plné vlčích máků,

zastavila jsem na návsi, nafotit louku plnou kopretin.

Jo, přesně tak, uprostřed návsi je možné spatřit krásu všech krás…

Část neosekané louky, moře kopretin.

Za tento nápad bych udělila paní starostce mega metál.

Skutečně něco nevídaného, nádherného, zapadající do rázu krajiny.

Kousek od loučky stojí stará pumpa.

Fotila jsem tu něžnost ze všech stran,

když v tom na mě mává milá dáma.

Mávám také.

„Vy tam vypadáte jako víla“. 

(Mám na sobě dlouhou bílou sukni)

Slovo dalo slovo.

Paní starostka mě zve na slovíčko a na kávu.

Jo, náhody nejsou… nebo spíš na ně nevěřím ...

♥

Hovoříme a nápad střídá myšlenku

a myšlenka jeden nápad za druhým…

♥

Když si povídáme o mých výstavách, Sadu nadějí a mé touze,

mít vernisáž v čase Vánoc někde v kostele…

Přichází slovo paní starostky:

„Nu a proč ne?

To uděláme… Tady a spojíme to s nádherným koncertem…“

Když se dozvídám termín, který je těsně před mými narozeninami,

vnímám to jako dárek od života.

Předně od úžasné dámy, paní starostky.

Přej a bude Ti přáno.

Dej a bude Ti dáno…

A kdy jindy, než v čase adventním…

A kde jinde, než právě v kostele…

Můžeme sdělit mé motto

„každý den je dar“

Pro NADĚJI, kterou konám.

♥

Děkuji

Věrka

♥

Však už znáte ...

že má srdcovka jsou vlčí máky.

♥

Letos to vypadalo, že je ani nestihnu.

Zajedno jich bylo pomálu tam, kde je vždy fotím. 

Na některých místech úplně zmizely.

Jo pesticidy v olejkových polích dělají své …

Naštěstí jsem objevila pole jiná. 

Je to stejné , jako se vším v životě...

Jako, když se vám jedny dveře zavřou, otevřou se jinde jiné...

Období vlčích máků už pravidelně fotím s Carolinky kamarádkou Natálkou.

A já si uvědomuji, i díky vlčím mákům, jak ten život letí...

Jsme tu na tom světě, jako na procházce mezi vlčími máky.

Těšme se z té krásy.

Z té křehké nádhery, kterou v momentě, když utrhneme, uvadá.

Nejkrásnější je, ji prostě jen tak prožívat a žít.

Nevlastnit, neničit.

Rudé krásky v širém poli,

 kde čas netiká a stojí...

Ukazují krásu světu,

pro tu jedinou větu...

že "každý den je dar"

Naklání k sobě tiše květ,

aby viděl tenhle svět...

že barvy stále ještě má,

že krása světa neuvadá.

Věra Fina

♥

Při západu slunce, když jsem uklidila do mošny foťák a vracely jsme se domů, 

došlo mi tolik souvislostí. 

Příběh knihy Máma.

Už ji u mě neseženete, ta kniha se rozletěla  do světa. 

A úplně „náhodou“ jsem před časem objevila jednu na bazaru. 

To víte, že jsem si o ní hned napsala. Koupila jsem si svoji knihu. 

Zvláštní pocit, ale hezký pocit. 

A najednou přilétl ke mně email od jedné milé blogerky, že velmi prosí, 

zda by se u mě nenašla jedna, jediná, zapomenutá kniha Máma. 

Pro její maminku, která bude mít výročí a touží po ní.

Dnes ke mně přišla kniha Máma, s věnováním, které jsem kdysi psala.

Bude to první kniha, která bude mít věnování dvě…

Protože co je víc než udělat radost…

Tak jsem při cestě kolem pole vlčích máků si opět uvědomila, 

jak všechno je tak, jak má být …

  Také mám pro vás pozvánku.

Úvodní slovo vernisáže pronese pan MUDr. Jiří Pešina.

Možná si na něj vzpomenete z dávného pořadu Áčko, které moderoval.

Těšíme se na vás

Věrka

♥

Květiny ticha ...

Dnešní kvítí, v barvě stříbrné, bílé, zlaté, černé glitrové 

a všech metalických odstínů,

jsem kreslila mému kamarádovi k narozeninám.

Nikdy jsem neměla ráda tyto třpytivé odstíny a styl abstraktní ten už vůbec.

No, všechno je jednou poprvé.

Samo podvědomí mě vedlo k  těmto barvám a stylu.

Měla jsem toho plnou hlavu.

Pocitu ztišení.

Pocitu ticha …

Ptáte se proč?

Určitě si vzpomenete na článek s názvem Příběh Cimrmanovský.

ZDE

Jsou tomu čtyři roky.

Před čtyřmi lety jsme poznali úžasný pár dvou postarších lidí.

„Náhoda“ na které nevěřím, zapomenutá peněženka v obchodě na balících s moukami, 

kterou jsem našla a která nás zavedla za majitelkou, nám dala krásné přátelství.

Nezapomenutelná oslava.

Fotila jsem zde i jedno zastavení při putování s Máminým kalendářem.

Fotila jsem zde i Prague Cello Quartet.

Spousta fotek zde vznikla.

Vypili jsme v této chalupě nejednu kávu či čaj.

Den před Štědrým dnem nás vždy zavedl do této chalupy ...

Moře jsme toho probrali, popovídali a zasmáli se.

Před pár dny mě ráno probudila zpráva od syna této úžasné postarší paní.

„Maminka odešla na věčnost.

Měla Vás moc ráda … Vaše verše si přála na smutečním oznámení …

Verše z Vaší Mámy...“

Od té chvíle jsem měla plnou hlavu myšlenek, vzpomínek a otázek.

Možná proto jsem brala do rukou barvy, kterými jsem nikdy nemalovala.

Zářící a plné lesku.

Takový by měl být i náš život.

A když ráno na "kytici ticha", jak bych ji nazvala, 

barvy na ní uschly,

viděla jsem kouzlo.

Jako by se obraz prokreslil a probarvil do pozitivní, čisté a čiré podoby.

Jakoby energie, s kterou jsem obraz kreslila, ožila.

Energie lásky, pokory  a oslovy života…

Proto žijme každý den s láskou, radostí, pokorou…

Mějme dny takové, jaké si nakreslíme.

Věrka

♥

Momenty ...

Krása okamžiku

Jsou na světě chvíle, které nekoupíte...

Chvíle, kdy se vás dotkne krása.

Krása motýlích křídel ...

Fotila jsem modráska, ani jsem nedýchala. 

Tak moc se mne krása křídel motýlích dotýkala.

Je zvláštní, jak to máme ve vzpomínkách uložené...

V tu chvíli jsem si vybavila stejné místo, stejný pocit, 

stejnou krásu ...

Jako tenkrát, když jsem psala knihu Velká máma,

když se mě dotkla krása

křídel motýlích.

Napsala jsem o tom pocitu a kráse celou kapitolu.

Možná mi tato něžná modrá krása,

 přilétla říci velké poselství.

O tom, že krása je na dosah ruky. Stačí natáhnou dlaň...

Nebo jen obyčejně nakročit... 

Natáhla jsem se opatrně pro foťák

 a tu chvíli zachytila pro vás.

Pro krásu chvíle TEĎ.

♥

Modráska jsem neviděla od dob mého dětství.

Ta chvíle mi přinesa tolik radosti.

Myslím, že všechno na světě se děje v pravou chvíli. 

Jen my máme své scénáře, 

kam nám události nezapadají dle našich představ...

Čas však přináší odpovědi, kdy časem pochopíme,

 jak to všechno bylo správně.

Tolik krásných úvah mi přinesl malý modrý motýl ...

Přemýšlela jsem i o snech.

O těch, o kterých jsem psala v knize Máma čisté jiskření.

O snu, jednoho malého děvčátka, 

které si pod otevřeným oknem, 

z kterého se linuly tóny houslí, řeklo,

 že jednou bude hrát pro celý svět...

Jak se její sen plní a jak si za svým snem jde,

můžete shlédnout a vidět zítra v Sálu Filharmonie

 v Hradci Králové od 18.00 hodin.

Jste srdečně zváni

♥

A ještě jedno pozvání tu mám pro vás

Dočtete se  ZDE

Věrka

♥