Knihu "Vzorec na štěstí" jsem dopsala včera v nebi.
První kniha a asi i poslední, kterou jsem měla tu čest
a možnost dopsat ve skutečném nebi.
Mezi mraky, vysoko nad zemí.
A když jsem udělala poslední tečku,
za posledním slovem v knize,
podívala jsem se z okýnka do mraků.
V ten moment jsem myslela na moji babičku, na to,
jak beru za kliku u ní v kuchyni a jak stojí v krásné zástěře u kamen,
míchá omáčku, fouká na vařečku a říká, ať jdu k ní...
Ať jdu ochutnat, jak chutná štěstí...
Podívala jsem se okýnkem ven a viděla krásu všech krás.
Dotkla jsem se štěstí... skutečně.
Shůry ke mě proudily sluneční paprsky s pocitem,
že vzpomínky jsou nejvíc...
Přeji si, aby tyto pocity jsem dokázala
prostřednictvím knihy "Vzorec na štěstí",
poslat dál... až k vám ...
Té krásy a štěstí jsem byla úplně plná...
Dlouho jsem nezažila něco tak nadpozemského...
Proto dál, již netřeba slov...


































