... otázka ...

... mám v hlavě plno otázek,

komu je říci? Komu ?

Nenapadá mě nikdo a tak je říkám Bohu ...

Bože ty víš, jak má cesta životem byla nelehká,

kolik já jen měla snů ...

kolik to bylo nocí a dnů ...

A ty mi ty dny plnil těmi sny,

znáš mě od A do Z a víš co cítím,

víš co chci, po čem toužím, co vidím ...

A také jsi mi toho moře vzal,

proto, aby přišel den a ty mi zato více dal ...

Ale dnes je jiný den ...

mé já má pocit, že je to zlý sen.

Dnes ztrácím .... a bereš mi ...

... dnes můj syn odchází z rodného hnízda,

letí ... sám ...a beze slova,

letí zase, zas a znova ...

A já stála u brány se zakaleným zrakem,

dívala se jen na něho ...

dívala se na kluka, v jakém jen kruhu je, v jakém?

Na jeho hrdost, zarputilost i bol,

na jeho dospívání i vzdor.

A nad hlavou mi prolétli  holubi a já zvedla hlavu.

V ten moment mi skanula slza, tak velká,

co symbolizuje jen mámu ...

... až jednou odletí i moře dní,

až jednou budeš tátou od dětí, co také sní,

pak vzpomeň si na tuto chvíli,

pak vzpomeň si na nás,

jak moc jsme pro Tebe žili ...

Pak ucítíš tu bolest, kterou mi pomohli odnést ti holubi ...

Jak Tvůj vzdor nás bolel, vše bylo tak „zbytečné“ a naruby...

a v tu chvíli ucítíš i tu bezednou lásku

a já si přeji, aby sis nikdy nemusel klást, jako já teď,

tu otázku

...Bože proč? ...

♥