...můj příběh ...

…konečně jsem našla odvahu vám všem napsat můj příběh. Ne pro hrdinství…nebo snad dokonce obdiv… ale pro směr a cestu. Aby  ti, kdo jsou na scestí, našli správný  směr…

...před pár  dny měl můj Petr svátek...toto byl můj dárek...mé gesto...mé děkuji...

 Můj příběh začal lehce nevině, ovšem průběh byl víc než dramatický. V únoru r. 2014 jsem navštívila svého gynekologa, který mi na bolesti vaječníku (zřejmě jsem byla nastydlá) dal Dalacin 300, jedno z nejsilnějších antibiotik. To vše bez stěrů, jen tak od stolu. Mě, zdravé holce, která má v lékařské dokumentaci sotva pár listů. Tedy měla…

Hned druhý den, po požití těchto antibiotik, mě v noci vzbudila palčivá bolest zad

- v oblasti ledvin. Mimo cyklus jsem začala krvácet a doslova se modlila, aby už bylo ráno…Hned ráno, jsem telefonovala gynekologovi s informacemi, co se mi děje…Prý musím léky využívat a když mi bude zle, vzít si Ibalgin. Tento tišící lék na bolest, se nemá rád s Dalacinem 300, ale uposlechla jsem…má velká chyba…

Úplně jsem zapomněla na bolesti vaječníků, neb mě bolelo snad všechno. Pátý den, jsem dobrala nevhodná antibiotika, ale co se dělo, nepřeji nikomu na světě. Průjem šíleného průběhu. Opět jsem volala gynekologovi, ten mě  přesměroval na praktického lékaře. Ten mi nesdělil nic, neb jsem se k němu neměla ani šanci dostat. Střevní potíže trvaly cca 20 dnů s frekvencí stolice 20x za den. Když tento maraton ustál, dojela jsem k praktickému lékaři. Sestřička mi udělala výtěr a odběr krve. Vše ok. Žádné jiné vyšetření. Nikdo na mě nesáhl. Ale v ten čas, jsem měla pocit jakéhosi píchání a bolesti v oblasti konečníku. Opět od stolu mi pan doktor napsal Detralex. Těch jsem snědla snad tuny …občas bylo lépe, občas hůře. Diagnóza hemeroidy…které nikdy nikdo však neviděl… V ten čas jsem prožívala období stresů, únavy a má imunita padala směrem dolů.

Psal se 11. srpen 2014 a já poprvé objevila ve stolici krev. Okamžitě jsem běžela ze sprchy telefonovat na kolonoskopii. Ač jsem informovala zdravotní sestru, že dědeček zemřel na rakovinu tlustého střeva, dostala jsem vymazlený termín. Termín 15. Října 2014.

Další dva měsíce běžely a můj nádor rostl…v klidu a v pohodě…Ta skončila onoho 15.října 2014. Z běžného 20 minutového vyšetření, se stala hodina a můj svět se zatočil, změnil. Jako by si mě někdo posadil na centrifugu a dal tam plnou rychlost. Výsledek - karcinom konečníku  agresivního typu T03M0.

... vzpomínáte? Tuto Radost jsem si koupila, když jsem se po druhé narodila...když mi byla dána druhá šance...

Během 3 dnů jsem měla všechna potřebná vyšetření, ( jinak by vše trvalo 3 týdny) díky mému muži, všech jeho známých a díky Bohu. Jeho pravá chvíle přišla pár dní poté… Můj muž odvezl potřebná vyšetření do fakultní nemocnice a dostal odpověď, že zítra se mi někdo ozve. Nikdo se neozval … ani zítra, ani pozítří, popozítří… Týden poté volala lékařka z fakultní nemocnice, že si na mě udělá čas, v jakési onko poradně 4.11.2014.  Nerozuměla jsem tomu, proč opět tak pozdě? Odpověď lékařky byla pro mě stěžejní a rozhodující…je přeci státní svátek…Ale to moje tělo neví…neměla jsem metastázy ani chycené uzliny. Zdravě jsem se rozčílila, sedla k počítači, naťukala do Googlu nejlepší onkolog v České republice. Profesor  MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr.h.c., prezident onkologické komory…

Člověk s velkým srdcem…

Nechápu, jak jsem na něho našla mobilní číslo, hned jsem mu volala a on mi to zvedl. V ten moment při mně stál celý regiment andělů strážných…to byla ta chvíle pro Pána Boha…

Profesor Vorlíček mi zvedl telefon uprostřed přednášky na vysoké škole, uklidnil mě, požádal, ať mu vše emailem pošlu a že mi zavolá za dvě hodiny. Stalo se… Sdělil mi, co mě čeká a nemine… Již dva dny na to jsem byla skrze něj na Masarykově onkologickém ústavu v Brně, kde jsem postoupila během dvou měsíců radioterapii – ozařování a chemoterapii (zároveň). V závěru léčby - neskutečné peklo ...ale musela jsem si tím projít...musela... Za další měsíc na to, operace – amputace konečníku. Trvalá kolostomie…Svět se mi změnil od základu. Celé mé rodině…Rakovina mě hodně vzala, ale také dala. Dnes se léčím i na vedlejší účinky ozařování na gynekologii...kde mi lidově řečeno tkáně na ženských orgánech spekli. Nikdo v žádném případě  naschvál...ale když jdete peklem, je vám to jedno ....hlavně, že na konci bude zdraví....

Dnes už je jedno, jak se věci seběhly...důležité je, jak poběží dál...a to je hlavně mých rukách. Musím myslet jinak...netrápit se tím či oním...musím žít a hlavně svůj život...ne všech dětí, mého Petra, mých rodičů...sousedů a kamarádek...Je čas pro mě.

Musím se naučit být zdravý sobec. Je na čase. A já se moc snažím...už nespěchám...nehoním se...všeho si užívám...všeho si vážím...

A přeji si dům v horách se salaší...a když bude o rok déle, tak bude o rok déle... Všechno bude tak, jak má být...

Svět vidím jinak. Barvy jsou zářivější, vůně intenzivnější… Nemá cenu řešit nesmysly…stresovat se…bát se…Význam má život samotný…co mu dáme…druhým….nejen sobě… Záleží i na tom, jak nakládáme se svým tělem…čas už nevrátím, ale ten co mám, za něj děkuji…a nepřestanu děkovat do konce života…

Věrka