... vyznání ...

… na naši půdu vede pár sešlapaných, starých, dřevěných schodů. Hned za schody jsou staré kupecké váhy a za nimi kupa alb s fotkami mého života, mých dětí. Když mám splín, sednu  si do toho krásného ticha, otevřu tu dávnou minulost a listuji fotoalbem. Co se jen otočilo v řece vody…co jenom odkvetlo květů v zahradě…co vše život odnesl … co vzal a dal...

♥

 …vzpomínám na tolik detailů…na drobné knoflíčky dětských pyžamek … na malé nožičky, které jsem obouvala a vždy dětem říkala „ no tak mi pomož, zatlač…“ Jak jsme ráno šly do školky a s Jájou jsme si mačkaly ručičky a říkaly mačky mačky…nic to neznamenalo a přitom tolik…byly jsme rozespalí, nechtělo se nám mluvit a tato zvláštní komunikace znamenala

 „ mám Tě ráda – mám Tě  rád “.

♥ 

 Vzpomínám, jak malá Kristýnka uvařila první bramboračku, sotva dosáhla na sporák. Ze židle míchala vařečkou to své dílo a všichni jsme jen mlaskali, jak je to výtečné. A ty jsi v ten moment Kristýnko povyrostla o metr.

A řekla jsi mi „mami, mám tě ráda…“

♥

 Vzpomínám, jak jsme vybírali jméno pro naše miminko, které jsme v tu dobu říkali Cácorka. A pak se narodila Carolinka Mia … jaká radost se rozlila v naší rodině. A všichni jsme cítili to krásné

 „mám Tě ráda…mám Tě rád…“

A dnes poprvé Carolinka spí mimo svoji postýlku. Je na výletě u své starší ségry Kristýnky a její rodiny. A než jsme dojeli s taťkou domů, volala mi asi 10x. Pokaždé mi sdělila

„mami, miluji Tě…“ cítila jsem její stesk v tónu hlasu…cítila jsem mnohem, mnohem víc…

♥

a já vzpomínala na všechny vyznání svých dětí…a ať byly vyřčeny dávno či nedávno ...cítím, že jim právě nyní chci vyslovit  tu nejkrásnější větu světa

„mám vás všechny moc ráda…“ 

♥