"Nekonečný příběh..."

foto.zdroj net

Nekonečný příběh…

   Už je to spousty let, co jsem měla ráda pohádku s názvem „Nekonečný příběh…“ Tenkrát by mě nenapadlo, že podobný příběh, nikoliv pohádkový, budu jednou žít. Po těžké nemoci … že budu bojovat stejně jako malý hrdina Atrej.

 Vzpomínám si na obyčejného chlapce z tohoto příběhu Bastiena, který se zdá, že příběh jen čte, ale postupně se stával v příběhu klíčem k řešení problémů v zemi Fantazie. I já mám pocit, že skrze petici, skrze boj za změny systému LPS ČSSZ se postupně vytrácela má osobní otázka, o kterém jsem začala před rokem usilovat.

 I dnes jsem po další, již čtvrté posudkové kontrole, slyšela z úst lékaře slovo „Systém“. Ano, to kouzelné zaříkadlo, které není indicií ze země Fantazie, ale z žité reality, která dokáže zamíchat kartami osudu mnoha lidem. Dokonce je na má bedra dnes kladeno břímě tzv. změny systému. Já ho přijala, neboť změna je nutná a nezbytná. Peticí jsem tuto cestu otevřela. Náročnou cestu, stejně náročnou, jakou šel samotný Atrej. V jeho příběhu se na něho valila celá hora kamenů, náhle padal do bažin a tonul v nich… Potkával dobro i zlo. Pohádka dobře končí, neboť je pohádkou.

 Jak končí můj „Nekonečný příběh…?“   Nekončí…

Dnes mám v rukou další pozdrav ze země, kde nevládne empatie, rozum ani pochopení. Opět jsem vyprávěla o boji s nemocí. O nemalém úsilí a fatálních dopadech po rakovině. O vývodu bokem a nelehké cestě…Pořád dokola a dokola…A pořád dokládám další a další listiny od lékařů. A pořád musím hájit své místo tady na slunci. Před kým? Před světem, kde vládne snad jakýsi „Systém“? Před světem, kde nevoní rozkvetlé louky, které tak moc ráda maluji a tak moc ráda o nich píši a hlavně tak moc si jich vážím, že jimi mohu jít. Utrhnout a přinést si je domů do vázy…protože to je realita všedních dnů lidí, co si váží života a každého dne. Každý den berou a chápou jako DAR… Musím ještě ujít kus cesty a bojovat se saní jménem „Systém“…  Dnes mi bylo ústy lékaře doporučeno cestou soudní. A já mu na to odpověděla:

„…kdybych, pane doktore, věděla, když jsem jela na sál a nad hlavou mi mihotaly zářivky projíždějící chodbou, že za nějaký čas budu bojovat zase… Kdybych věděla tenkrát, když jsem před podáním narkózy na operačním sále, řekla své poslední slovo „Děkuji“…kdybych jen tenkrát tušila, že za nějaký čas budu zase bojovat, nevěřila bych. Natož s nějakým „Systémem“.

Myslela bych si, že je to myšlenka sci – fi, že jsou to slova ze země Fantazie z Nekonečného příběhu …"

Všichni jsme součástí nekonečného příběhu… i vy, co rozhodujete…

Za sdílení všem lidem ze srdce děkuji

Věra Fina, autorka knih s duší