Sýkorka ...

Čím více dopisů s barevnými pruhy, tím tvořím více obrazů.

Včera večer jsem malovala jen tak...

Sýkorku

A než obraz vůbec stihl uschnout, je tu dopis další.

No, jen houšť ...ještě jsem barvy nestihla uklidit.

 V mé nové připravované knize je pasáž, která mě k vytvoření obrazu inspirovala. 

A protože jsem Vám slíbila malou ukázku z ní, je tu.

"A za tím mým obrázkem se barvil svět. Seděla jsem

u okna, svým nosíkem jsem se dotýkala skleněné

okenní tabule. Cítila jsem na špičce nosu chlad. Svoji

malou, dětskou pusou jsem dýchla na sklo. Orosilo

se a drobným dětským prstíkem, jsem nakreslila do

oroseného kolečka srdíčko. Pozorovala jsem svět za

oknem onoho srdíčka. Položila si hlavu na své ruce

na parapetu. Za namalovaným srdíčkem, za oknem

padaly dešťové kapky. Déšť. Voňavá voda z nebe.

Možná jen Bůh pláče… napadlo mě tenkrát… Utřela

jsem si nosík do rukávu tmavomodrého svetříku. Jednou

napíšu knihu i o obyčejném dešti za srdcem na tomto

okně. Bylo mi asi pět, šest. Kuchyní voněla babiččina

metýnka a mě kolébal pocit pohody a poklidu."

(kapitola 14. Jiskřička naděje)

"Vzpomínám na jedno okno a za ním krmítko. Na

jednu zimu a dětské hry, které k ní patřily.... (pokračování)

Tak mizí v oparu stříbrných jisker

mrazivého dne poslední střípky pocitu spravedlnosti.

Ještě za těmi jiskérkami natahuji ruku. Cítím jejich

chlad…nic víc. Tu krásu si ukládám do svého já. Do

klávesnice. Do této knihy. Utírám slzu bolesti, která

mi právě stéká po tváři. 

Nevadí, jedeme dál…zavírám oči a vidím malou holčičku na zelenkavém dřevěném

parapetu okna. Vybavuje se mi maličká sýkorka.

Rozhovor s ní… o NADĚJI…

Babička na mě volá, ať slezu z parapetu okna

dolů, že dává na stůl oběd. Na Kaborkách stojí hrnec

a v něm klokotá nudlová polévka. Sběračkou mi

nandává na ..."

(kapitola 14. Jiskřička naděje)

"... dokud bude

v našich větách spojka aby, až, ale, nikdy nepocítíme

skutečné štěstí. Bude vždy podmíněno. A zatímco se

budeme honit za všemi těmi nádherami a výdobytky

pozemského světa, zatímco bude kolem nás samé,

aby, až, ale… budou mizet lacině a zbytečně všechny

ty překrásné a čisté chvíle s opravdovým štěstím..."

(kapitola 15. řízek)

"Vybavuji si dlouhou chodbu.

Opět věšáky nikde. Tentokrát si bundu nesundávám

a nechoulím si ji v klíně. Záhy temnou chodbou

přicházejí tři lidé. Dva muži a žena. Zdravíme je.

Oni nám cosi zamumlají pod vousy. Nadřazenost

především. Začínám pociťovat strach. Kdo zažil, ví

a chápe. Je to neskutečné ponížení a potupa. „Lékařský

soudní tribunál“ zasedá. Začíná zpověď..."

(kapitola 16. bez věšáku)

Věrka

♥