Howgh ...

Adventní čas, takový jako je letos, jsem ještě nikdy nezažila.

Za pár dnů jsou tu Vánoce a já stále držím rekord v počtu cukroví.

 Nula.

Balíčky mi leží tu na poště, tu v Zásilkovně…

Dnes jsem koupila balicí papír, 

tak pro ty balíčky už vážně musím.

Bylo toho o letošním adventu tolik, že jsem zapomněla na svůj domov. 

Na své pocity …

Na nákupy dárečků, pečení cukroví, mytí oken, atd. atd.  

Místo toho všeho jsem konala vernisáže obrazů, 

adventní sešlosti s lidmi nemocnými i zdravými. 

Tolika lidem jsem podala ruku a věnovala úsměv. 

Uskutečňovala akce s mými kalendáři. 

Tu jeho křest,  tu jeho požehnání. 

Vše na podporu Sadu nadějí pro onkologické pacienty. 

Po nocích odepisovala na emaily a zprávy těmto lidem. 

Rozlévala naději…

Jo, mohla jsem mít dnes několik druhů cukroví.

 Možná i zabalené dárky. Nemám nic.

Dala jsem druhým kus naděje, kus dobré chvíle a pár milých slov. 

Kus sebe.

Maluji uprostřed noci pé efka přátelům.

Každé je jiné a každé ukrývá osobní přání.

A jak tak maluji, dochází mi, smysl Vánoc.

Možná, že je ukrytý právě v takových momentech, 

o kterých nyní píši.

O radosti a naději druhým… O dávání dárků ze svého srdce…

Zítra vyndám týden uleželé těsto z lednice

 a konečně budu péct cukroví.

Howgh …