Čas od času vznikne na tomto
blogu tak trochu jiný příspěvek.
Příspěvek, který není vidět na
monitorech.
Příspěvek, který je důležitější než ty, které vkládám na soc. sítě,
pod jakoukoliv vlajkou. Facebookem, blogem, webem…
Jsou to obyčejné chvíle a dny,
které žiji v „nesíti“.
Dny, kdy mám neposekanou
zahradu, plný koš prádla, dva hrníčky na psacím stole a tři kolečka na pracovní
desce od nich. Dny, kdy nevím, co dřív…
To se těžko fotí a těžko se o
nich píše.
Přesto tyto dny patří do mého života a dokonce si myslím,
že jsou
důležitější než ty voňavé, barevné, pozitivní a překrásné dny.
Neboť díky nim si
vážím těch dnů s nálepkou „prima“.
Projekt „Sad nadějí“ mě
zaměstnává po celý rok.
Zní to jako fráze…Tak pojďme blíž, za oponu…
Když odešla do nebe má
kamarádka Soňa, viděla jsem na vlastní oči,
jak vypadá, když člověk vše odevzdá, odpíská a pouští naději.
V tu chvíli tak moc chcete pomoct...
Někdy dotyčný nemá tolik
sil nebo oporu nebo motivaci…
Tenkrát jsem ji místo kytice, poslala svoji
knihu, kde o ní píšu.
A v ten moment mi došlo, že kytice zvadnou, ale
slova,
v knize ty zůstanou.
I slovo se dá zachytit a zhmotnit.
Určitě i
naděje. Energie, co má obrovskou sílu,
které se říká zázrak.
V ten moment ke mně přilétla
myšlenka snad ze samého nebe…
přímo božská myšlenka o Sadu nadějí.
Tak, aby si lidé, kteří neví,
jak ji uchopit, mohli na ni sáhnout.
Vytvořím Sad nadějí, kde bude meditační
zóna v podobě Andělské stezky,
s dominantní sochou Anděla naděje, jež
drží v rukou holubici.
Posla dobrých zpráv a samotné naděje… Pro tento
dotyk, pro zhmotnění zázraku,
konám tyto kroky. Pro naději těm, jež někdy nemají
sílu,
nebo dobré rodinné zázemí… Tvořím motivaci.
Místo, kde bude možné zasadit
stromy naděje…
Projekt se vydal do
světa, a to i díky mým obrazům,
vernisážím výstav „každý den je dar“
a začal
nabírat na otáčkách.
Stejně, jako když pustíte káru z kopce.
Jenže není všechno pořád sluncem
zalité…přesto si dovolím tvrdit,
že vše se děje tak, jak má. I to blbé a na
houby, má svůj význam.
Záleží na úhlu pohledu, záleží na přístupu k daným událostem.
A tak když slezl poslední sníh a my jsme chodili
se zahradním architektem po
kopci,
neměla jsem tušení, jaký cval kára puštěná z něho nabere.
Na oné cestě jsem poznala i nejedno zklamání.
Uzřela jsem, jak vypadá
slovo, které se nedrží a
poznala jsem i spousty probdělých nocí a slz.
Naučila
jsem se číst v katastrálních mapách, dnes jako zkušený geodet.
V horku, ve
slunci i v dešti s pláštěnkou na sobě jsem probrouzdala tolik hor,
kopců a údolí…jako snad nikdy za celý život.
Nikdy jsem nepočítala kilometry,
pohonné hmoty ani čas.
Poznala jsem díky tomu tolik lidí a úžasných lidí…
Tolik
mi bylo řečeno a porazeno… a já vždy věděla,
že cíl prostě nemohu minout.
A tak
mě snad samotný osud zavedl na místo, kam jsem si říkala,
že nemá smysl ani význam jet.
Spletla jsem se…
Když nám navigace sdělila „přijeli
jste do cíle“…
Věděla jsem stejně, jako
navi, že je tomu skutečně tak.
Mé srdce mi to řeklo. Byla jsem překvapena a
dojata zároveň.
To místo navíc nabízí nejen „Sad nadějí“, ale i „Sadové lázně“.
Místo pro relaxaci onkologickým
pacientům a pacientům v remisi.
Dětským i dospělým.
Od toho dne jsem
uskutečnila nejedno významné jednání.
Ano, tušíte správně, hrají zde prim investice.
A já sháním všemi možnými prostředky tuto horu financí.
Usilovně a odhodlaně.
Protože
toto mi dává hluboký smysl.
Můj příspěvek začal slovy o žité realitě.
O hrníčkách na mém pracovním
stole, o plném koši prádla, o všem, co mě provází …
Vím, věřím, že cíl je na dosah.
Vím, věřím, že tento projekt v této podobě splní své poslání.
Vím,
věřím, že pomůže nejednomu člověku a
vím a věřím, že to spolu dokážeme …
Dne
1.května 2019 byla zahájena veřejná sbírka pro tento projekt
Číslo transparentního účtu: 115-8835020217/0100
Děkuji ze srdce vám všem
Věrka
Věrka
