domoškola a jak dál...

 

 V minulém příspěvku jsem psala o rozhodnutí vzdělávat dcerku

v domácím vzdělávání.

Nepsala jsem však, co to obnáší.

Rozhodnutí vzdělávat dceru v domoškole, nám přišlo, víc než nutné,

neboť prostor pro rozvoj jejího talentu byl čím dál tím menší.

Nechci polemizovat o absurditě způsobů testů ve škole,

které v podstatě k ničemu nevedou.

O neefektivitě času věnovaný "prázdnému" vzdělávání.

O respektu - nerespektu.

O strachu a drilu, který některé učitelky léta letoucí aplikují

a jeví se jim jako ten nejlepší.

Co je vlastně pro dítě to nejlepší?

To většinou ví, nebo měl by vědět rodič samotný.

Rozhodli jsme se pro domoškolu.

Domluvíme s p. ředitelem ZŠ schůzku.

Carolinka je průkopnice, první domoškolačka na této škole.

Sděluji zkušenosti z prvního stupně domoškoly (z jiné školy).

Pan ředitel naslouchá, ale raději svolá za pár dnů kantory do sborovny,

kam jsme předvoláni. Snažíme se najít konsenzus.

Tedy jak kdo. Sděluji, jak to skvěle fungovalo,

když jsme s dcerkou jednou týdně vozili do školy (v domoškole)

úkoly a my si nové odváželi.

Vše je o domluvě a komunikaci.

Dozvídáme se, že zkoušení by mělo probíhat 1x za pololetí.

Namítám, že to sice zákon určuje ovšem z praxe vím, že je to málo.

Jak na trhu smlouvám o četnosti konzultací ve škole.

Během 20 minut mám pocit, že jsem spíš na pranýři

a že jsem zde jako rebelka, která je v roli Koperníka přesvědčuje

"A přece se točí..."

Až jsem musela rázně sdělit, že tu dnes sedíme pro Carolinku,

pro to, aby se mohla věnovat více hudbě.

Ne vy pro mě, já pro vás, ale my pro ni.

Sděluji příkladem, jak jsem dříve dcerku v domoškole učila.

Třeba, jak jsme si prohodily role.

Dala jsem jí výukové listy a ona byla učitelka, já žákyně.

Já psala do sešitu to, co ona mě učila.

Tím se vlastně ona učila.

Doplňující informace hledala na netu.

V tom se ze sboru ozval nejmladší učitel:

"To je skvělé! To je vzdělání budoucnosti."

Ani nevíte, jaká to je radost, když se najde mezi kantory opora.

Dostanete za úkol s dítětem navštívit PPP

(Pedagogicko - psychologickou poradnu).

Na chodbě v PPP voní oběd a do té idyly si jdete pro nějaké

"doporučení" Bůh ví proč.

"K nám se musíte objednat", slyšíte jako první informaci.

Vedeme rozhovor na chodbě cca 3/4 hodiny.

"Vyšetření" premiantky třídy za účelem individuálního vzdělávání

by mělo trvat cca 1/4 hodiny.

Dostáváme termín.

"Zašprýmuji ", že doufám, že ne na jaře.

"No, dřív určitě ne!" Tak vypadá v reálu podpora talentu.

Paní psycholožka přichází s lístečkem a s obrovskou zprávou, že máme štěstí, bude to už v únoru. Padám štěstím na záda .

Při odchodu psycholožka sdělí dceři větu: "drž se!"

Asi naučený pozdrav pro problematické žáky.

Carolinka mi špitne :

"Mami, tohle vypadá na blázinec".

Manžel venku telefonuje na MŠMT s dotazem.

Naštěstí je spojen vcelku rychle a hovoří s rozumným člověkem.

"To rozhodnutí PPP je doporučení, které nemá v tomto případě žádný závazný význam. Důležité je, jak se rozhodnete vy a jak rozhodne ředitel školy. Pokud vaše dcera má takové skvělé výsledky a talent, je to jasná věc."

V únoru jedeme znovu do PPP.

Asi 10 minut vedoucí PPP hovoří se mnou, 10 minut s dcerkou.

Dalších 10 minut paní vedoucí sepisuje doporučení.

Zbylých 20 minut můj muž vede rozhovor s vedoucí PPP,

nejsem si jistá, zda padá na úrodnou půdu.

Budu doufat.

Pan ředitel vydá rozhodnutí a jsme v domoškole.

Pátráme však dál po škole, která si ví rady s individuálním vzděláváním,

s talenty a se kterou bychom mohli v rámci domoškoly spolupracovat

ne na bázi průkopnictví. Nacházíme.

Píšeme email, jedeme tam.

Sedíme u stolu všichni tři (já, manžel, dcerka)

a paní učitelka/ koordinátorka domácího vzdělávání.

U stolu ve třídě je i holčička, která přišla tvořit - šít

s paní učitelkou/ koordinátorkou srdce.

V přátelské atmosféře tiše žasnu a ptám se:

"Co musíme udělat my pro vás v rámci domoškoly?"

"Být v klidu ", odpovídá paní učitelka.

Od této věty vím, že zde nebudu muset dokazovat "A přece se točí..."

Povídáme si o projektech, které by dcerka měla tvořit.

O zkoušení, návštěvách školy nebo konzultacích.

"Ty lze realizovat on-line?"

Paní učitelka, zapošívá srdíčko a odpovídá:

"třeba on-line, když budete chtít".

Z rozhovoru jsem doslova, jak v Jiříkovém vidění ještě celý den poté.

Jsou místa, kde se zdá, že je svět ještě v pořádku.

Kde se talenty dětí podporují.

Kde se lépe realizují dětské sny.

Díky Bohu...

krásné dny a mějme k sobě blízko 

domoškola

 

Některé momenty v lidech zůstávají navždy.

Vzpomínám, když jsme v jedno krásné odpoledne babího léta šly pod okny ZUŠky. Naše dcerka měla asi 3 roky a zůstala pod tím oknem stát, jako omámená. Z okna se linuly tóny houslí.

"Líbí se ti, jak tam hrají?', zeptala jsem se malé dcerky. Nadšeně kývala a nespustila zrak z onoho okna.

"Chceš si tu hudbu poslechnout zblízka?"

Její kývání hlavou bylo ještě razantnější.

Zaťukala jsem tedy na dveře s nápisem "housle".

"Slyšely jsme vás pod okny venku. Můžeme si, prosím, poslechnout vás?"

"Samozřejmě, když se Vám to líbí", odpověděla paní učitelka.

"Copak mně, ale mé dcerce".

Paní učitelka přistoupila k tříleté Carolince a udiveně se jí zeptala:

"Tobě se líbí, jak hrajeme na housle?"

Dcerka celá zářila radostí a odpověděla, že jo.

"Tak ty musíš být jednou houslistka, která bude hrát pro celý svět".

Tuto historickou větu si dcerka pamatuje dodnes a od té chvíle si jde za svým snem. Ta cesta není jednoduchá, prošla úskalími, vzestupy i pády.

Nyní jsme na další metě za jejím snem.

Tím bodem je individuální vzdělávání ve škole.

Když má dítě jakýkoliv talent, baví ho ta činnost a touží se jí věnovat v životě, je důležité vytvořit pro to podmínky. Současně školství, mám ten pocit, si s některými talenty neví rady. Škola, kde se denně píší 3-4 testy. Škola, kde vůbec neprobíhá ústní zkoušení. Škola, kde se výsledné známky tvoří z průměru. Tak takový systém vnímám, jako neúčelný a nemotivační. Dítě, které přijde ze školy domů, a kromě úkolů, se šprtá jen kvůli známkám, z kterých se udělá průměr, bez ohledu na to, že učivo zapomene nebo mu nerozumí, je prostě blbě. Naše dcera prospívá s vyznamenáním, nemusela bych nic namítat. Přesto - kde je prostor pro právě zmiňované koníčky? Třeba pro cvičení na housle? Prostor pro svůj volný čas?

Pro dětství? Pro kamarádství? Teď nemám na mysli to virtuální.

Pro nás jediná cesta - vystoupit ze systému.

Ze zajetých kolejí.

Když jsem byla krátce po rakovině, měli jsme dcerku již v domoškole.

Máme osobní zkušenost, nebojíme se. Tenkrát jsem slyšela od přátel věty:

"Ty jseš blázen..." nebo " Já bych si to bez pedagogické fakulty netroufla..."

Byly to tenkrát jedny z nejkrásnějších dvou let našeho společného života.

Naučili jsme se to nejdůležitější. Učit se pro to, abychom věděli a znali.

Známky nebo nějaké průměry nebyly vůbec na předním místě.

Přesto jsme měli samé jedničky.

Objevili jsme cestu k poznávání hrou a zábavou. Jde to.

Všechno jde, když je vůle. A kde je vůle, je i cesta.

Tak nám na té cestě poznání, cestě za hudebním snem, držte pěsti...

Děkujeme

v maličkostech se skrývají velké věci

 

Ráda bych chtěla sdělit pár maličkostí.

Na první pohled detaily.

Je to možná zanedbatelný detail, ovšem v maličkostech se skrývají velké věci.

Možná jste si povšimli, když pan prezident Petr Pavel šel v sobotním vysílání telefonovat polskému prezidentovi, procházel chodbou, že se sklonil,

zvedl svetr a pokračoval dál. V ten moment jsem řekla, že toto jsou ty činy, které jsou nad všechna slova.

Vím, že zvednout svetr ze země je samozřejmost. Jenže svět se posunul tak daleko, že tyto samozřejmosti přestaly být normální. Možná se tak stalo příklady, které k nám přicházely. Proto doufám, že se příkopy mezi lidmi nebudou prohlubovat, nýbrž zasypávat.

Další věc, kterou mám na srdci, je přátelství.

Uplynulých 14 dnech v mém virtuálním prostoru facebooku doznalo také změny.

Ubylo nespočet virtuálních přátel, neboť jsem sdílela své názory a postoje v prezidentské volbě.

Na dotaz Kačky, jestli mi to není líto, jsem odpověděla, že toto je život. Může mi být líto leccos, ale vždycky je dobré vidět věci z ptačí perspektivy. Je důležité být sám sebou. Jen tak se člověk může podívat sám sobě do očí. I přes jinakost názoru, přátelství zachovávat, pokud to jde.

Odchodem jedněch přátel se otevřely dveře pro jiné. Poznala jsem třeba maminku jedné holčičky, která věnovala paní Pavlové plyšového slona pro štěstí. Její příběh jsem napsala a poslala přes FB dál. Dostal se až tam, kam se dostat měl.

Předně je důležité, že slon přinesl štěstí.

A to přeji v každém detailu všednodenností nám všem.

Ať je to zvednutý svetr ze země nebo věnovaný dárek pro štěstí nebo sdílení,

které se dotkne tisíce srdcí.

Ať je to třeba úsměv, pohled, slovo nebo samotná naděje ...

tajine

Všude to v těchto dnech žije volbami.

I u mě na sociálních sítích facebooku.

Ten, kdo mě zná nějaký pátek, a to vy jimi jste,

víte, jaká je má politická orientace.

Kromě toho politika na blog zas tak úplně nepatří.

A tak jsem se rozhodla vložit příspěvek kulinářský,

který má podobný název jako 

tajná volba  -  TAJINE

Tak se jmenuje hrnec, po kterém jsem už pokukovala 

nějaký ten pátek

neřknu-li rok.

A když jsem ho objevila v poloviční slevě, bylo rozhodnuto.

Překvapením pro mě bylo, že jsem u něho objevila,

 jako pozornost, 

dvě úžasná koření.

Hned jsem se podívala na pořad "Kluci v akci", 

jak a co se v hrnci  TAJINE

vaří a koření "Raz el hanout"  kluci víc než doporučují.

Nyní i já. 

A když k nám přijel náš kamarád, který je původem Turek,

hned mi poradil několik způsobů a rad,

co v TAJINE připravovat.

Jak správně tušíte, je to doména turecké kuchyně.

Ale v podstatě severoafrické, odkud z Maroka pochází.

Mě připomíná i německou, takové to vaření v jednom hrnci - EINTOPF.

Ne nadarmo se říká, že TAJINE vám vnese do kuchyně slunce. 

Zvláště v zimním období.

Prostě vše nakrájíme,  naskládáme pod pokličku a táhneme tak dlouho,

 dokud se chutě dokonale nepropojí a neprolnou. 

Až se vrátíte promrzlí domů, stačí udělat rýži a naskládat na ni dušenou dobrotu.

Tajine výborně připraví zeleninu, 

brambory s uzeným nebo maso na sto způsobů.

My napoprvé vyzkoušeli kuřecí v zelenině s kořením Raz el Hanout.

Tento příspěvek není reklamního rázu, žádná propagace,

proto neuvádím odkaz.

Jen pořád hledám různé varianty a alternativy

ekonomických zdrojů elektřiny.

Páč žádnou tradiční elektřinu nemáme.

My si elektřinu děláme a povím vám,

že člověk na to šup si všeho váží.

O tom třeba jindy.

Dokonce jsem vyzkoušela v tomto

 "zvláštním" hrnci i pizzu.

Tak na tu musí vážně přijít pečící papír.

Člověk se pořád učí...

Kromě toho se v něm vaří, peče, smaží hrozně rychle,

jelikož hliněná keramická nádoba vážně rychle naakumuluje horko.

Tak to pro odlehčení v těchto dnech plných emocí.

Opatrujte se moji drazí.

❤️

 

podcast "až na dřeň"

 

Foto: Klára Škodová Český rozhlas 

Některé pocity, emoce, události a příběhy nosí člověk v sobě nekonečný čas.

Někdy přijde čas, kdy 13. komnatu otevřeme.

V mém případě se tak stalo v knihách s duší

 kde jsem se doslova a do písmene vypsala...

Foto:Klára Škodová

I o tom hovořím v pořadu "až na dřeň", 

kam jsem přijala pozvání.

Jak se má první kniha Máma, rukopis, dostal k panu Miloši Formanovi? 

Jak vypadá naděje, kterou dávám druhým?

Proč maluji, fotím a tvořím kalendáře?

Jak vzniklo mé moto "každý den je dar" ?

Jak jsem našla cestu v onkologické nemoci a proč dnes druhým pomáhám?

Nejen o tom hovořím v podcastu pořadu "až na dřeň" 

Českého rozhlasu Praha DAB.

Foto:Petr Fina

Sdílím toto vyprávění 

od srdce ❤️

ZDE

nebo i zde 

Příjemný poslech všem