pěšinou v lese ...

Když dopíši knihu, pokaždé cítím zvláštní pocit lehkosti…

Pocit, jako když začínají prázdniny. 

Pocit prostoru a těšení se.

Na chvíli, kdy ke knize přičichnu.

Vždy mé kroky vedou ven…do přírody.

Tentokrát jsme se s Kačkou vybraly po známé pěšině lesem…

Tato pěšina už něco pamatuje…

A to i v našich vzpomínkách.

Chodívala jsem tudy, když jsem cítila tíhu na duši.

A taky, když jsem měla nezměrnou radost.

Mé kroky tudy vedly po operaci.

Byla to tenkrát jedna z mých prvních procházek…

Les, který tolik toho pamatuje…

Cesta lesem je nekonečné kino...

které vysílá ten nejkrásnější film 365 dnů v roce.

Na konci pěšiny je hájovna se zvířaty.

Vybavila jsem si chvíle, kdy jsme zde byli

s kočárkem s malým Jeníkem…

To tu ještě bývali kozy a malá prasátka.

S Kačkou jsme sem často chodívali se starým pečivem…

Dnes tu bydlí jiní lidé a za ohradou jsou oslíci a koně.

Všechno se mění…všechno.

 ¨

Dnes vedle mě jde Kačka a učí se fotit.

Moc ji to baví a mě napadá, příměr

o jablíčkách, co nepadají daleko od stromu.

Tak možná v budoucnu tu bude více fotek se mnou a  Peťanem.

Důležité je, že jí naplňuje pohled na svět objektivem. 

Pořád se dotazuje a zkouší...

 Na každý pád jsme si cestu pěšinou do lesa, 

daleko od hluku do ticha užily.

Je důležité, aby člověk zakusil lehkost bytí …

Tyto pocity nalézám právě v přírodě.

A také nejednu inspiraci ...

Ptáte se jakou? 

Třeba úplně obyčejné jarní dekorování 

jarního kvítí doma na stole.

Tak o tom třeba příště …

Přeji pokojné jarní dny

Věrka

♥